Přečtěte si také první dva díly seriálu Sparťané na mundialu:
Nejlepší žijící střelec mistrovství (1990)
Schylovalo se k 17. listopadu 1989, když se naši reprezentanti vydali do Portugalska k rozhodujícímu utkání o postup na mistrovství světa. Na starém lisabonském Estádio da Luz by nás musel domácí tým porazit o čtyři branky. Místo toho sparťanský brankář Jan Stejskal zavřel svou svatyni, a tak jsme si bezpečně dokráčeli pro remízu, která nás poslala do Itálie.
To léto fotbaloví fanoušci prožívali jak euforii z pádu komunistického režimu, tak spanilou jízdu do čtvrtfinále – a to přímo v dějišti turnaje! Po dlouhých letech mohli konečně podpořit své hráče, a proto vzali auta a autobusy útokem.
Výtečnou atmosféru si kromě Stejskala pochvalovali také další členové silné sparťanské generace, která se postarala o tituly na přelomu 80. a 90. let. Július Bielik, Michal Bílek, Ivan Hašek, Václav Němeček a samozřejmě Tomáš Skuhravý. Naše tehdejší kmenové hráče doplnili také František Straka, Jozef Chovanec a Stanislav Griga, kteří už působili v německé, resp. nizozemské lize.
Hned při úvodní výhře nad Spojenými státy byli sparťané pořádně vidět. Skóre otevřel Tomáš Skuhravý, následně kapitán nároďáku Ivan Hašek vybojoval penaltu. Míč si vzal Michal Bílek, aby ho nechytatelně poslal do levého horního rohu. Horší už to bylo ve druhém poločase, kdy dostal fotbalista roku 1989 další šanci. „Chtěl jsem to vyzkoušet na Tondu Panenku. Jenže brankář Meola zůstal stát uprostřed. Po zápase se na mě Američané vrhli, protože si mysleli, že jsem je chtěl zesměšnit,“ vyprávěl Bílek, jehož nezkrácený příběh si můžete přečíst ZDE.
Mrzet ho to nemuselo, další branky totiž nastříleli Skuhravý, Hašek a Luhový. Čechoslováci zvítězili 5:1 a k druhému skupinovému utkání nastoupili znovu na stadionu Fiorentiny – tentokrát proti tradičnímu soupeři z Rakouska. Po půlhodině hry byl Chovanec faulován ve vápně…
„Z lavičky se na mě podíval Vengloš a zeptal se, jestli půjdu já. No tak teda, že jo. Kdybych ji tehdy nedal, asi bych se nemohl vrátit domů. Ale cítil jsem to jako povinnost vůči týmu, že tam přeci musím jít a ten gól dát.“ Šťastný hrdina Bílek byl jediným střelcem zápasu, který rozhodl o našem postupu ze skupiny. Nic na tom nezměnila ani porážka s Itálií 0:2, kterou na Stadio Olimpico v Římě sledovalo 73 tisíc diváků.
Před startem vyřazovací fáze dorazily na jih Itálie také manželky hráčů. Možná proto se Tomáš Skuhravý nadechl k nevídanému výkonu. „Hattrick hlavou, to se snad doteď na šampionátu nikomu nepovedlo. Jednoduchý, když ti to tam Pepa Chovanec, Ivan Hašek nebo Luboš Moravčík sází,“ uvedl Bomber k osmifinálovému utkání s Kostarikou, které skončilo 4:1.
Poprvé od Chile jsme se ocitli mezi nejlepšími osmi týmy na světě. Ve čtvrtfinále nastoupili Čechoslováci na slavném San Siru proti Německu, kterému přála většina diváků. Barvy Interu totiž tehdy oblékal Matthäus, Brehme a Klinsmann. Právě poslední jmenovaný si ve 24. minutě hodil balon mezi dva hráče a rakouský rozhodčí nařídil penaltu, kterou proměnil Matthäus. Největší šanci na vyrovnání měl Němeček, který běžel sám na brankáře. Bohužel nedal.
Pětigólový Skuhravý s napětím vyhlížel zbývající utkání šampionátu. Stále měl šanci zopakovat Nejedlého a získat trofej pro nejlepšího střelce. Proti byl Salvatore Schillaci. „On nikdy nechodil střílet penalty, ale v zápase o třetí místo si vzal balon a rozhodl. O pár let později jsem mu říkal, že jsme mohli být na těch pěti gólech spolu! Vždycky jsme se zdravě pošťuchovali,“ vyprávěl Skuhravý. Jeho italský sok před dvěma lety zemřel, a tak se stal Bomber „alespoň“ nejlepším žijícím střelcem.
Pár minut pro Lustrinelliho (2006)
Dlouhých šestnáct let jsme čekali nejen na českou, ale také na sparťanskou účast. Výběr Karla Brücknera tvořilo mnoho hvězd, které měly co dočinění s rudým dresem – Tomáš Rosický, Petr Čech, Pavel Nedvěd, Jan Koller, Libor Sionko, Vratislav Lokvenc a ve výčtu bychom mohli pokračovat. Z našeho tehdejšího kádru se však na šampionát probojoval pouze brankář Jaromír Blažek, který spolu s Antonínem Kinským plnil roli náhradníka.
Vysoká očekávání české fotbalové veřejnosti potvrdila výhra 3:0 nad Spojenými státy. Už v páté minutě nás do vedení poslal Koller, načež si dvě trefy připsal Rosický. Krátce po výkopu druhého utkání s Ghanou však přišla studená sprcha v podobě trefy Asamoaha Gyana. Ve druhém poločase byl po faulu ve vápně vyloučen Ujfaluši. Amoah sice penaltu poslal do tyče, na konečných 2:0 však v závěru upravil Muntari.
Zbývalo udělat dobrý výsledek s Itálií. Soupeř kvalitně kombinoval, nepouštěl nás do větších šancí. Navíc jsme inkasovali jako první, když si na Tottiho roh naskočil Materazzi. Aby toho nebylo málo, na konci prvního dějství uviděl druhou žlutou kartu Polák a hřebíček do rakve zatloukl v 87. minutě Inzaghi. Zatímco naši odjeli domů, Italové se o několik týdnu později stali mistry světa.
Náš klub však měl v Německu ještě jedno želízko v ohni, které přežilo skupinovou fázi. Co přežilo, Švýcarsko s Maurem Lustrinellim svou skupinu s Francií dokonce ovládlo. Kudrnatý útočník do hry poprvé zasáhl v 87. minutě zápasu s Togem a po chvíli přesně přihrál Tranquillu Barnettovi, který zvýšil na konečných 2:0.
V osmifinále narazil celek z alpské země na Ukrajinu. Fanoušci v Kolíně nad Rýnem marně čekali na úspěšný zásah a těsně před penaltovým rozstřelem vystřídal Lustrinelli Alexandera Freie. K puntíku se však ani nedostal, protože jeho tři spoluhráči neproměnili a z postupu se radovali Ševčenko a spol. Švýcarům se přesto povedl husarský kousek – jako první tým historie šampionátu ani jednou neinkasovali.
Kuckova maturita proti mistrům světa (2010)
Třetí evropská kvalifikační skupina se stala domovem hned čtyř týmů ze střední Evropy. O druhou účast na mistrovství světa v řadě svedli Češi souboj s Polskem, Slovinskem a Slovenskem. Právě poslední dvě jmenované reprezentace si nakonec zajistily letenku do JAR, která se chystala uspořádat první šampionát na africkém kontinentu. A tak se na mistrovství podíval jen jeden sparťan – Juraj Kucka.
Své historicky první utkání na mistrovství světa odehrálo Slovensko v Rustenburgu proti Novému Zélandu. Třiadvacetiletý záložník vystřídal v samém závěru Vladimíra Weisse ml., a poté z dálky přihlížel tomu, jak obránce Winston Reid utekl Ďuricovi a vyrovnal na 1:1. Šanci v základu nedostal Kuco ani v duelu s Paraguayí, které Slováci podehli o dvě branky.
V rozhodujícím zápase o postup do vyřazovací fáze si to naši „bratři“ rozdali s obhájci titulu z Itálie. Vladimír Weiss st. tentokrát postavil Kucku do záložní řady pod Róberta Vitteka a nemusel litovat. Ve 25. minutě sparťanský středopolař vystihl De Rossiho přihrávku na Montoliva, načež třetím dotekem předal balon Vittekovi a Slovensko šlo do vedení! Slovenští autoři první branky si ještě v prvním poločase role prohodili a Kuckova rána z první skončila těsně vedle pravé tyče.
Johannesburské drama pokračovalo ve druhém dějství, jehož závěr byl na góly opravdu bohatý. Dvakrát už to vypadalo, že Slováci mohou slavit, dvakrát se jim Italové vrátili na rozdíl jediné branky. Nakonec se však přece jen zrodila senzace. Weissův výběr porazil úřadující mistry světa 3:2 a při své premiérové účasti na MS postoupil do osmifinále.
Také proti pozdějším finalistům z Nizozemska nastoupil Kucka v základní sestavě. Po úvodní brance Robbena nabídl sparťanský záložník z první balon Vittekovi, kterého však tváří v tvář vychytal Stekelenburg. Slováci nebyli horším týmem, ale šest minut před koncem základní hrací doby jim spolupráce Kuyta se skórujícím Sneijderem vypálila rybník.
Přestože neodehrál ani jeden kvalifikační zápas, patřil Kucka k nejlepším slovenským hráčům na turnaji. V dobrých výkonech pokračoval také na podzim, kdy nám těsně unikla účast ve skupinové fázi Ligy mistrů. V zimním přestupovém období se pak Kuco přestěhoval do italského Janova.
V posledních týdnech jsme si připomněli příběhy jedenatřiceti sparťanských hráčů, kteří se zúčastnili světových šampionátů. Vynechali jsme přitom třeba Angela Preciada nebo Garanga Kuola, kteří sice jsou spojeni s naším klubem, ale na MS v Kataru byli nominováni z jiných týmů.
Teď už je na Janu Kuchtovi, Hugu Sochůrkovi a Jaroslavu Zeleném, aby otiskli svou stopu na nejprestižnější mezinárodní fotbalové scéně. Teprve několik dní osmnáctiletý Sochůrek se navíc může stát devátým nejmladším hráčem historie mistrovství světa. Na Letné budeme každopádně držet palce, aby se česká reprezentace po dlouhých 56 letech probojovala do vyřazovací fáze.
Hodně štěstí, hrdí lvi!
FOTO: Archiv AC Sparta Praha, kniha Mistrovství světa v kopané 1990
