Sparťané na mundialu II.

Opravdu. Nejlepší střelec mistrovství světa 1934 seděl o dvacet let později na palubě letadla z Prahy do Curychu spolu s československým výběrem, který v kvalifikaci porazil Rumunsko a Bulharsko. Obránce už však Oldřich Nejedlý strašil pouze v rodném Žebráku. Do Švýcarska odletěl kvůli svým bohatým předválečným zkušenostem jako konzultant realizačního týmu.

Vedle něho seděl teprve třicetiletý Jaroslav Cejp. Člen Klubu ligových kanonýrů ukončil svou kariéru tři roky nazpět, protože utrpěl vážné zranění kolene v souboji s brankářem Žiliny Daňkem. Na švýcarském šampionátu plnil roli metodika, mnohem radši by však sám proháněl defenzivní hráče Uruguaye a Rakouska, našich soupeřů v základní skupině.

Co se týče hráčského zastoupení, moc členů tehdejšího sparťanského kádru se do finální nominace nedostalo. Zaprvé, národní tým už nebyl výkladní skříní pražských „S“. A zadruhé, mnoho vynikajících fotbalistů spolkla začínající Dukla, tehdy ještě fungující pod zkratkou ÚDA (Ústřední dům armády). Ze Sparty šlo například o Jana Hertla a Františka Šafránka, který ještě v roce 1952 slavil titul v rudém dresu. Tadeáše Krause s Jiřím Hledíkem pak angažmá na Letné teprve čekalo.

V oltenském hotelu Schweizerhof, kde si Čechoslováci během šampionátu rozložili hlavní stan, bychom tak tehdy našli dva hráče ACS. Křídelní záložník Zdeněk Procházka se ve Švýcarsku na trávník nepodíval. Větší štěstí měl Jiří Pešek, který nechyběl v základní sestavě pro úvodní zápas s Uruguayí. Národní tým však podlehl Jihoameričanům 0:2, a následně vyfasoval od Rakouska pětigólový příděl.

Procházka s Peškem sice odjížděli z alpské země zklamaní, už o několik měsíců později si však náladu spravili. Na konci české nejvyšší soutěže hrané systémem jaro-podzim mohli na rozdíl od svých spoluhráčů z reprezentace slavit zisk mistrovského titulu.

Zásluhu na postupu přes Wales a Německou demokratickou republiku mělo hned několik sparťanů. V kvalifikačních zápasech nasbíral minuty Arnošt Pazdera, Emil Svoboda nebo Jiří Hledík. Poslední jmenovaný byl spolu s Krausem označen za jednoho ze strůjců rozhodujícího vítězství nad NDR.

Jenže právě Hledík se ještě na konci roku 1957 rozhodl pro přestup do druholigového Hradce, a to navzdory nesouhlasu sparťanských funkcionářů. Zatvrzelého hráče neobměkčila ani představa celého roku bez soutěžního utkání, ani vypadnutí z národního mužstva. Proto do Švédska nakonec odcestovali pouze Tadeáš Kraus a Jan Hertl.

Navrátilec z Dukly dostal v úvodním skupinovém utkání proti Severnímu Irsku důležitou roli. Trenér Karel Kolský ho z obrany překvapivě vysunul do útočné pětky, hned vedle spoluhráče Krause. Ovšem tento tah nevyšel. Hertl nedokázal založit ani podpořit útočné akce. Shodou okolností měl právě on jedinečnou možnost ke skórování, tváří v tvář brankáři Greggovi však kopl míč nad břevno.

Čechoslováci podlehli Irům o jednu branku, načež trenér Kolský zamíchal sestavou a ani jeden ze sparťanů už si na švédském šampionátu neškrtl. Ze střídačky tak přihlíželi remíze se západoněmeckými obhájci titulu, výprasku Argentiny 6:1 (který se do paměti jihoamerického národa zapsal jako El desastre de Suecia – švédská katastrofa) a nevydařené odvetě se Severními Iry.

Účast na třetím šampionátu v řadě vybojovali Čechoslováci na úkor irské a skotské reprezentace. Pod postupem do Chile se sedmi kvalifikačními góly podepsal Andrej Kvašňák. „V mnoha směrech připomínají velký maďarský tým z padesátých let. Jako kdysi Hidegkuti a Bozsik, tak dnes Kvašňák a Masopust byli pány ve středu hřiště a pravými generály svých vojů," psal skotský tisk po rozhodující výhře na neutrální půdě v Belgii.

Místo hladce probíhající přípravy na finálový turnaj však důvtipný rodák z Košic řešil zdravotní trable. Na začátku jara 1962 musel podstoupit operaci kolene a trenérská rada ho odmítla do Chile nominovat. Trenér Rudolf Vytlačil si přesto prosadil svou. Po přátelském utkání s Internazionale, které naše reprezentace odehrála cestou do Jižní Ameriky v Miláně, povolal Kvašňáka k týmu. Kilometry na kole mezi Prahou a Kladnem se vyplatily.

V lázeňském městě Viňa del Mar, dějišti třetí základní skupiny, se setkal se spoluhráčem ze Sparty Václavem Maškem, který už měl za sebou tréninkové dávky z tělovýchovného střediska ve Staré Boleslavi. Tam se možná ještě omyl po tréninku teplou vodou, za to v rekreačním středisku zaměstnanců chilské státní banky v Quebrada Verde (Zelené rokli) tekla po příjezdu pouze studená.

Jaký to rozdíl ve srovnání s ostatními týmy naší skupiny. Brazilci, Španělé i Mexičani bydleli v komfortně zařízených hotelích přímo ve městě a novinářské titulky oslavovaly jejich hvězdy v čele s Pelém a Di Stefanem. Právě španělská superstar měla stát proti Čechoslovákům v prvním utkání skupiny, a to jen několik týdnů poté, co ji naši hráči sledovali na obrazovkách televizorů ve finále PMEZ proti Benfice. Kvůli zranění se však soupeř mohl spolehnout „jen“ na Puskáse, Suaréze nebo Genta.

Stejně jako v rozhodujícím kvalifikačním zápase se Skotskem vytvořil Kvašňák středový tandem s Masopustem, a po zbytek šampionátu už tomu nebylo jinak. Koleno rodáka z Košic ještě nebylo zcela zahojené. Možná proto mu španělské hvězdy nevěnovaly tolik pozornosti, a Kvašňák tak měl spoustu prostoru k tvorbě hry. Taktika přinesla své ovoce. Po bojovném výkonu jsme vstoupili do turnaje nejtěsnější možnou výhrou.

Za dva dny čekala národní tým bitva s obhájci titulu, která skončila bezbrankovou remízou. Když poté Brazilci porazili Španělsko 2:1, bylo o našem postupu do čtvrtfinále rozhodnuto. Zbývalo odehrát utkání proti Mexiku, ve kterém nastal čas pro slavný moment Václava Maška.

„Když jsme se začali rozmisťovat před výkopem, všiml jsem si, že mexičtí hráči to nějak neberou vážně a loudají se celkem pomalu na své posty. Zdálo se mi, že ten prostor je prázdný. Stejně to vyhodnotil i Masopust, který mě zaregistroval a prohodil mi míč mezi protihráči,“ vyprávěl Mašek o tehdy nejrychlejší brance historie šampionátů, kterou vstřelil 15 vteřin po výkopu. Prvenstvím se mohl pyšnit do roku 2002.

Na cestě do finále museli Čechoslováci porazit maďarský a jugoslávský celek. V obou utkáních dostal šanci také Tomáš Pospíchal. Hráč Baníku Ostrava měl za dva roky přestoupit na Letnou, a i když ve skupině ani jednou nenastoupil, dopomohl ve vyřazovací fázi ke dvěma vítězstvím v řadě. A to našim světoví experti před každým zápasem věštili nezdar. Co naplat, když mezi tyčemi stál neuvěřitelný Viliam Schrojf.

Reprezentanti se poprvé v průběhu turnaje přesunuli do hlavního města, dějištěm slavného finále se stal Estadio Nacional v Santiagu. Kvašňák s Masopustem znovu tvořili střed hřiště a začátek utkání patřil našim. Sparťanský špílmachr vystřelil prudce nad břevno, kde skončila také jeho tvrdá hlavička po centru Pospíchala. Budoucí sparťan se znovu dostal k míči v patnácté minutě, kdy obešel několik hráčů a průnikovou přihrávkou vysunul Masopusta, který poslal Československo do vedení!

Jenže dvě minuty na to srovnal skóre po Schrojfově chybě Amarildo. A všichni už dobře víme, jak to celé tehdy dopadlo. „Čechoslováci byli skvělým, vyrovnaným soupeřem. Oddychl jsem si teprve za stavu 3:1,“ řekl po utkání trenér brazilského týmu Moreira. V Praze se stříbrní hoši dočkali nebývalého přivítání, v některých však přetrvávalo zklamání…

„Byl jsem moc rád, že se mi po operaci kolena podařilo být platným členem týmu, který získal stříbrné medaile. Je to pro mě zážitek na celý život. Ale po finále jsme byli všichni moc smutní. Vždyť v průběhu utkání jsme poznali, že k titulu jsme měli jen krůček. Prohra s Brazilci, kteří byli v Chile nejlepším mužstvem, však určitě není ostudou,“ vyprávěl po konci šampionátu Kvašňák.

Guadalajara – úvodní zastávka hrdých lvů na cestě letošním šampionátem. Zatímco Ladislav Krejčí a spol. vyzvou v metropoli státu Jalisco pouze Jižní Koreu, jejich českoslovenští předchůdci zde před 56 lety odehráli rovnou celou skupinu, která byla mnohými označována za skupinu smrti. Poslední mistři světa z Anglie, předposlední mistři světa z Brazílie a nevyzpytatelný soupeř v podobě Rumunska.

Už tehdy se ve fotbalové veřejnosti čile diskutovalo o náročnosti podmínek mexického šampionátu. Nadmořská výška v Guadalajaře se rovná těm nejvyšším vrcholkům Krkonoš, přitom panuje tropické vedro. Domovem reprezentantů se stal hotel Mailbu, kde nechyběl ani Andrej Kvašňák. Sparťan století se k týmu připojil cestou do Mexika, na konci 60. let totiž přestoupil do belgického Mechelenu.

Ze sparťanského kádru zasáhli do úvodního duelu s Brazílii obránce Václav Migas a střídající křídelník Bohumil Veselý. Vedení z jedenácté minuty se nám však nepodařilo udržet a Pelého družina nakonec ovládla zápas v poměru 4:1. „Ti Brazilci jsou skutečně výborní. Nechtěl bych hovořit jen o samotném Pelém. Myslím, že nelze zapomenout na Tostaa. Ti dva tvoří dvojici k pohledání, člověk neví, kam dřív skočit,“ řekl po utkání pro Rudé Právo obránce Migas.

O tři dny později se v základní sestavě trenéra Jozefa Marka objevila kompletní sparťanská trojice – Migase s Veselým doplnil Josef Jurkanin. Díky Petrášově gólu se Čechoslováci znovu ujali vedení. Jurkanin měl navíc výbornou příležitost na to zvýšit náskok. Skóre však zůstalo stejné a Rumunsko ve druhém poločase zvrátilo zápas na svou stranu. „Třicetistupňové vedro jako by vysálo všechny síly našich hráčů,“ psalo se tehdy ve Stadionu.

Proti Angličanům bychom museli zvítězit o tři branky, postupu ze skupiny už tak prakticky nikdo nevěřil. Navzdory našemu nejlepšímu výkonu na turnaji jsme podlehli Albionu o jeden gól, který z penaltového puntíku zařídil Allan Clarke. Při hledání příčin reprezentačního neúspěchu se často skloňoval i fakt, že národní tým přijel do dějiště turnaje později než ostatní celky, a nedokázal se tak dostatečně aklimatizovat. V prvních dvou utkáních totiž vydržel vzdorovat maximálně půl hodiny…

Blížil se říjen 1982 – osudný měsíc v životě fotbalového kouzelníka, který si tehdy v kavárně Letná pustil pusu na špacír. Ještě předtím si však Jan Berger spolu se svými parťáky z reprezentace dopřával dávky vitamínu D ze španělského slunce. Na mistrovství světa se probojovali po delší dvanáctileté pauze. Ovšem kvalifikace neproběhla bez potíží, když Čechoslováci remizovali na Islandu a prohráli ve Walesu. Přesto se jim na šampionát podařilo postoupit.

Dvaadvacet reprezentantů, včetně jediného zástupce Sparty Bergera, přiletělo ve čtvrtek 11. června do Valladolidu, kde je o šest dní později čekal úvodní zápas proti exotickému Kuvajtu. Podle některých zdrojů šlo o jubilejní čtyřsté mezistátní utkání československého národního týmu, které se mělo oslavit vysokou výhrou a úspěšným vstupem do turnaje.

Kdepak. Už v desáté minutě zahrozil Al-Anberi, který trefil tyč zcela odkryté branky. Vedení sice zařídil z penaltového puntíku Panenka, Kuvajťané ovšem odpověděli po hodině hry dalekonosnou ránou, která překvapila Hrušku. S remízovým výsledkem nic nezmohl ani Berger, který se aktivně pohyboval mezi oběma vápny.

Těžká práce tak stála před národním týmem, který v dalším utkání narazil na hrdý Albion. Trenér Vengloš ponechal ve středu zálohy Bergera a sparťanský záložník hned zkraje duelu napřáhl z velké dálky – míč proletěl těsně vedle Shiltonovy branky. Následně Berger v malém vápně svého týmu odkopával do bezpečí před dobíhajícím útočníkem Marinerem. Dobrý výkon z prvního poločasu si Čechoslováci nedokázali přenést do druhého dějství, ve kterém dvakrát inkasovali.

Spasit je tak mohla pouze výhra nad Platiniho Francií. Jednobrankovou remízu sledoval Berger pouze z lavičky, načež si naše reprezentace začala balit kufry. Návrat se neobešel ani bez kritiky sportovních novinářů, kteří nešetřili jak jednotlivé hráče, tak přípravu týmu. Pro tehdy šestadvacetiletého Bergera šlo o jediný mundial v jeho bohaté kariéře.

První díl série věnující se sparťanům na šampionátech 1934 a 1938 najdete ZDE