Ligová fotbalová asociaceChance Liga

Sparta vs. Lillestrøm | Podpořte Spartu v prvním domácím zápase Evropské ligy! Vstupenky jsou v prodeji ZDE.

Historie

Zámořské zájezdy Sparty #2: 38 dní v pěti zemích

Seriál vzpomínek na velké zámořské zájezdy našeho klubu

Sdílet

Ve druhém díle našeho historického seriálu si připomeneme cestu sparťanů z roku 1965, během níž navštívili hned pět států. Hráči i činovníci klubu ji prožívali s obrovskou radostí, protože po dlouhé době opět vystupovali pod tradičním názvem našeho klubu. Obvodní výbor v Praze 7 krátce před cestou souhlasil se změnou ze Spartaku Praha Sokolovo na Sparta ČKD Praha.
Přečtěte si také další díly seriálu k zámořským zájezdům Sparty:
Když sparťané v mrazivém lednu nastupovali v pražské Ruzyni do letadla, tak nikdo z nich netušil, co všechno je čeká. Bez Kvašňáka, Vojty, Maška, Mráze a Pospíchala, kteří ve stejnou dobu byli s národním mužstvem v Mexiku, měli cestovat z města do města, ze země do země. Hráli v Sýrii, Íránu, Iráku, Súdánu a Libanonu. Během 38 dní odehráli 14 zápasů, z nichž 12 vyhráli a dvakrát remizovali.
„Kromě toho jsme absolvovali kolem dvaceti velice tvrdých tréninků a navíc součástí přípravy se stalo i plavání. Po dlouhých cestách autobusem jsme skoro vždy po dvou stech kilometrech jízdy vystoupili a nejméně tři kilometry běželi. Trenér Václav Ježek nám tedy moc odpočinku nedopřál. Nacvičovali jsme i nové herní situace a signály. Při neúčasti Kvašňáka převzal jeho pozici špílmachra Tadeáš Kraus a zvládl ji skvěle,“ vzpomínal později Pavel Dyba, který se s 11 góly stal nejlepším střelcem zájezdu.

Horké chvíle trenéra Ježka

Ve vzdálených zemích nebyla nouze o spoustu různých zážitků. O jednom z nich obzvlášť rád vyprávěl Václav Ježek. V hlavní roli tohoto příběhu byl v Súdánu prodavač různých upomínkových předmětů v kiosku před hotelem. „Když jsem se u něj po příjezdu do Chartúmu zastavil, tak mě nebral na vědomí. Stále se dobře pamatoval naše setkání před rokem, kdy mi nabízel různé suvenýry a já mu opakovaně tvrdil, že nemám peníze.“
„Po vítězství Sparty nad Hillalem ale nabyl dojmu, že jsem zbohatl o dvacet liber. V novinách totiž psali, že jsem se před utkáním vsadil s českým trenérem domácích Starostou právě o takovou částku. Pro normálního Súdánce bylo dvacet liber spousta peněz. Jenže o nějaké sázce nemohla být řeč, byl to výmysl novináře, aby do hlediště přilákali víc diváků. Prodavač ale tomu výmyslu uvěřil a už z dálky mě při příjezdu na hotel vítal a za osm liber nabízel údajně cosi výjimečného ze slonoviny. Nakonec jsem si koupil jednu maličkost, což ho neuspokojilo a urazil se,“ usmíval se trenér.
(Obrázek č. 1: V témže roce nakonec sparťané ovládli první ligu)
Horké chvíle pak zažil sparťanský lodivod na trhu v súdánském Omdurmánu. Byl večer, rychle se setmělo a nevěděl kudy kam. Dostal se do úzké uličky a marně z ní hledal cestu ven. „Najednou mě obklopila skupina mladíků zahalených do plášťů. Napadlo mě, že nemají zrovna nejlepší úmysly. V pudu sebezáchovy mě najednou blesklo hlavou jméno nejpopulárnějšího súdánského fotbalisty. Vykřikl jsme jméno Žaksa… a jako bych vyslovil božské jméno. Najednou se rozestoupili a jeden z nich mi ukazoval, kudy se dostanu k taxíku. Žaksa byl skutečně vynikající, súdánský Pelé nebo Eusébio. Záviděli jsme jim takového hráče a dokonce mě napadlo, že by mohl přijet do Prahy na studia a hrát za Spartu. Žaksa však nechtěl o studiích ani slyšet a radši zůstal doma ve skromnějších podmínkách,“ netajil Václav Ježek svoji večerní příhodu.

Autobusem cestovali s ovcemi i berany

Po návratu sparťanů i národního mužstva do Prahy si Václav Mašek se svými spoluhráči vyprávěli své zážitky především ze Sýrie, kde náš tým v roce 1962 vybojoval čtyři zápasy. Třikrát zvítězil a jednou remizoval. Velice dobře si pamatoval, že tehdy je po příletu do Damašku přivítala střelba na ulicích. Než se situace po tomto protestním povstání uklidnila, měla naše výprava dva dny zákaz vycházení z hotelu a dokonce i otevírání oken.
„Byl jsem v necelých jednadvaceti letech poprvé daleko od domova a ze všeho patřičně vykulený. Sýrie byla exotika: tržnice, rámus na ulicích, špína, všude plno ovoce a do toho štěbetání žab. To vše mi připadalo jako velký blázinec. K druhému utkání jsme z Damašku do Aleppa jeli téměř 400 kilometrů. Cesta autobusem vedla mezi skalami a pouští, na níž jsme viděli i stáda ovcí, ale netušili jsme, na čem se pasou. Trávou se to nazvat nedalo. Občas jsme míjeli i kamiony velbloudů a projížděli několik vesnic, jejichž obyvatelé chodili  zahaleni v hadrech, bosi a chatrče měli z hlíny. Prostě bída, sucho, prach a vedro,“ vyprávěl Mašek.
(Obrázek č. 2: Výstřižek z novin Journal de Teheran z 6. února 1965)
Legendární sparťan se ještě vrátil k příhodě na cestě sparťanů do Allepa. Najednou se totiž začalo kouřit z motoru a porouchanému autobusu se dál nechtělo. „Řidič nejdřív krčil rameny, potom mlčel a nakonec s radostí řekl, že někdo přijede. Čekali jsme hodně dlouho, než se pro nás zastavil jakýsi místní autobus, ale hned bylo jasné, že se tam všichni nevejdeme. A tak z něj nejprve vyhnali protestující Araby, po nich ovce i berany a potom naložili naši výpravu. V některých oknech chybělo sklo a všude byl zápach a nepořádek. Přesto jsme kupodivu dojeli.“
„Komplikace s cestováním náš výkon neovlivnila, vyhráli jsme 3:1 a raritou byl třetí gól Mackowského. Přestože měl menší postavu, tak přeskočil nejen vysoké obránce, ale i ruce vybíhajícího brankáře a hlavou poslal míč do sítě. Po gólu udělal kotoul, zatímco syrští hráči i diváci byli doslova šokováni. Něco takového zřejmě ještě nikdy neviděli. Zpátky do Damašku jsme už cestovali jiným autobusem a při cestě jsem poprvé a také naposledy viděl ve volné přírodě supy, což byl pro mě velký zážitek,“ uzavíral Mašek své vzpomínky na Sýrii.

Sdílet

    Další novinky