Pamatujete si ten zápas na Bohemce?
Není to tak, že bych si z toho období vybavoval jeden konkrétní zápas. Ale samozřejmě si vzpomínám, že každý zápas v té sezoně byl důležitý. Na Bohemce to nikdy nebylo a není nic jednoduchého, věděli jsme, že nás čeká hodně běhavý a agresivní soupeř. Samotný zápas to pak potvrdil. Bohužel jsme nedostali šanci dotáhnout ho k vítězství.
Ano, jeden z fanoušků napadl lajnového sudího. To si předpokládám pamatujete do dnes, že?
Samozřejmě, bylo to něco neobvyklého, to se nestává. Řešilo se, co bude dál a pak rozhodli, že nemůžeme pokračovat a vyřídí se to od stolu. Nikdo nechtěl, aby to tak dopadlo. Jasně, vyšli jsme z toho dobře, protože jsme tak nakoenc získali titul. Ale byl bych mnohem radši, kdyby se rozhodlo na hřišti. Jenže to my jsme ovlivnit nemohli, ebyla to naše chyba, spíš chyba pořadatele. Ten hříšník nebyl ve střízlivém stavu, normálně by se mu to asi nestalo. Fotbal holt plodí emoce, někdy k něčemu takovému dojde, ale je na pořadateli, aby to zvládl.
Posunul se od té doby fotbal z hlediska bezpečnosti?
Rozhodně ano, celý fotbal, i co se třeba týče hry samotné. Teď nedávno jsem se díval na nějaký archivní zápas Saprty v pohárech, soupeř tam trefil Lumíra Mistra bez míče do prostoru břicha a přišla za to jen žlutá karta. Dneska by se to nestalo, byla by to jasná červená. Nechceme, aby po zápase soupeř nemohl několik týdnů nebo měsíců nastoupit. Stejné je to s pohledem na fanoušky, to, co se tenkrát stalo na Bohemce, by se už asi opakovat nemohlo. A je to dobře, fotbalu to prospívá. Nechci takové věci na stadionu vídat.
Pojďme k fotbalu. Kdo byl tehdy lídrem týmu?
Těch velkých osobností tam bylo víc. Z kvalitní italské ligy se vrátil Karel Poborský, hvězda nároďáku. Byl tam Jarda Blažek, ale i Petr Kouba byl halvně v kabině a mimo hřiště velkou osobnotí. Fotbalově nás táhl Libor Sionko, byť to nebyl úplně vůdčí typ, tak na hřišti nás strhával. Sešlo se tam prostě hodně vnitřně silných kluků. Zmíním třeba i Tomáše Sivoka, který byl v té době ještě mladíček, ale postupem čas vyrostl v obrovskou osobnost anebo Zdeňka Grygeru, který později udělal velkou kariéru. Těch skvělých hráčů tam bylo hodně, tým si sedl a šlapalo to.
Jaká je vlastně vaše nejpříjemnější vzpomínka na Spartu?
Je toho samozřejmě víc, Sparta je srdcová záležitost. Tam jsem vyrostl, tam jsem se naučil hrát fotbal a dostal se díky ní do zahraničí. Mám s tím klubem spojené jen samé pozitivní emoce. Tituly i postup v Lize mistrů, kdy jsme vyřadili Lazio a pak hráli utkání na AC Milán, kde jsme také dlouho živili naději na postup.
A jak trávíte karanténu?
Moc se toho dělat nedá, člověk je hodně omezený. Chybí mi míč, nebo bych jako soutěživý typ dělal klidně i jiné sporty, ale skoro nic nejde. Tak jen běhám doma na pásu, ven se mi moc nechce, a posiluju. Věnuju se taky hodně dětem a manželce a trávíme čas jinak, než bychom ho trávili v normálních časech. Na řadu přicházejí i stolní hry a karty, to by se asi normálně nestalo.
