Jak vzpomínáte na dvojzápas proti týmu Rangers?
Jsou to hezké vzpomínky. Hlavně kvůli tomu, že jsme postoupili. I když herně si myslím, že to nebylo tak optimální jako potom zápasy s Olympiquem Marseille, Barcelonou, Benficou nebo Dynamem Kyjev. V té době ale bylo důležité postoupit. Doma jsme hráli 1:0. Jirka Němec z prostoru pravého křídla dával lob, který skončil v bráně. Byl to velice důležitý zápas, hlavně doma. Venku už jsme prohrávali 0:2. Pak si po Sieglově zakončení dal jeden z obránců Rangers vlastní gól, takže to skončilo 1:2.
Co se pro vás nejsilnějším zážitkem? Výhra nad Barcelonou nebo postup přes Marseille, kdy se zdálo, že je vše ztraceno, ale vy jste se do dvojzápasu dokázali vrátit?
Pro mě jsou nejdůležitější okamžiky po zápase. Jednak po zápase s Marseille a jednak po zápase s Barcelonou. Zápas s Barcelonou byl vyhodnocen jako zápas století. K tomu utkání jsme se dopracovali tím, že jsme hráli v Marseille, prohrávali 0:3 a já už jsem to viděl na ručník. Je fakt, že v té kabině bylo hodně dusno. Nevím, proč se hráči obávali. My jsme bydleli v Tapieho hotelu. Majitel Marseille Tapie měl hodně věcí pod svou záštitou. Třem hráčům bylo blbě, měli zažívací potíže. To všechno něco signalizovalo. Druhá půle byla opravdu velice kvalitní. Hlavně Martin Frýdek a Václav Němeček. My jsme měli dvě penalty. My jsme sice prohráli 2:3, ale góly venku byly zvýhodněné. Doma s Marseille jsme vyhrávali a Tapie, když to viděl, šel dolů na lavičku a sám to chtěl nějakým způsobem koučovat. My jsme zápas nejen, že udrželi, ale my jsme v tom zápase měli převahu. V živé paměti mám bouřlivou atmosféru, která tady nastala.
Když jsem mluvil se staršími hráči, říkali, že nebývalo zvykem, aby si bral slovo kapitán a že to bylo hlavně o trenérovi. Jak jste to viděl vy?
Když se hrálo špatně, tak jsem nechal hráče jít do kabiny dřív, aby se tam pět minut pobavili. Pak jsem tam přišel, rozebíral to s nimi a vytvářel atmosféru. Nejdřív jsem je ale nechal těch pět minut, ať se tam baví. Já jsem tam nebyl.
Četl jsem, že jste nikdy nebyl v legendárním Parkhotelu. Je to pravda?
Ne. Nikdy jsem tady nebyl. Já jsem s hráči na pivo nechodil.
Ani po titulu?
Po titulu byla nějaká večeře, kdy se to oslavilo a tam to skončilo. Když bylo 125. výročí Sparty, tak Siegl řekl, že jsem tam chodil s nimi. To ale nebyla pravda. Dělal si srandu. Já tam opravdu nebyl.
Dostal jste po skvělé sparťanské sezoně 1991/92 nabídky ze zahraničních klubů?
Já se nepamatuji. Ale pamatuji se, když přišel nový předseda pan Mach. Ten byl ostrý, několik lidí vyhodil. Vynikající spolupráce byla s Václavem Maškem, který byl v té úspěšné sezoně prezidentem klubu. Spolu jsme si vždycky sedli, prodiskutovali věci a bylo to velice kvalitní. Já jsem měl na předsedy štěstí. Když jsem viděl, že houstne atmosféra, tak jsem řekl, že končím a pak jsem přebral národní mužstvo.
Co je pro vás výš? Nultý ročník Ligy mistrů nebo mistrovství Evropy 1996?
Já bych to dal na stejnou úroveň. Mrzí mě, že jsme v Lize mistrů neporazili venku Dynamo Kyjev. Mohli jsme hrát finále. Finále bylo Sampdoria – Barcelona. Sampdorii si myslím, že bychom v té době porazit zvládli. Pak ještě musím zmínit Pohár FIFA v Rijádu, kde jsme reprezentovali Evropu. Na turnaji jsme skončili třetí. Před tím vyhrála mistrovství světa a celkově byla čtyřnásobným světovým šampionem.
Pamatuji si vaši fotku s Patrikem Bergerem, kdy si vyříkáváte, proč jste ho nevybral do sestavy. Co to mezi vámi tehdy udělalo?
Patrik už byl na cestě domů, když jsem ho nepostavil do zápasu s Německem. Já jsem to tehdy udělal schválně. Ten rozhovor sledovalo třeba 50 novinářů. Ti nás samozřejmě neslyšeli, ale chtěl jsem, aby to viděli. Já jsem se Patrikovi omluvil, že jsem udělal chybu já. Patrik pak v každém dalším zápase podal velice kvalitní výkon. Já jsem se takhle kolikrát omlouval. Udělal jsem chybu s Poborským, kterého jsem vystřídal ve finále a dal tam Šmicera. Když jsem se díval na video, tak Karel byl nejlepším hráčem zápasu. Já jsem Šmicerovi také hledal místo. On také po dvou minutách měl šanci, kdy to Köpke chytil. To byla branková příležitost.
Kolikrát jste finále viděl?
Můžu říct tak třikrát. Poprvé po deseti letech. A tehdy jsem si uvědomil, že jsem s Karlem udělal chybu. Pokud jsem udělal chybu, vzal jsem to na sebe. S tím jsem neměl problém. Trenéři dnes často chybu nepřiznají a zapírají.
Co musí trenér udělat, aby si získal mužstvo?
Já byl k hráčům vždycky férový. Po zápase, když jsem měl hodnocení, tak jsem každému hráči řekl, co si myslím. Asi to tak zůstalo do konce mé kariéry.
