V Ghaně fotbal dýcháme

Ivane, před několika dny jsi odjel na kemp A-týmu. Jak se ohlížíš za tvým prvním měsícem ve Spartě?
Je to tu skvělé. Kluci, realizák, lidé kolem klubu – všichni jsou pozitivní a připraveni pomoci. Představy o mém působení byly sice před přestupem trochu jiné. Po úvodních trénincích si mě však trenér vzal stranou a řekl mi, že je se mnou spokojený a možná bych se mohl objevit v nominaci na kemp. Definitivní to bylo až po utkání s Boleslaví. Ve fotbale se může stát cokoliv a první dojem je velmi důležitý. Jsem nadšený z toho, že tu můžu být.

Ještě před přípravou jsi odehrál svůj první poločas v rudém dresu. Byl jsi nervózní?
Trochu. Ale po pěti minutách to z člověka opadne, šlo o takovou tu zdravou nervozitu. Pak už jsem si na hřišti užíval každou vteřinu. Se Ševou po boku se mi hrálo velmi dobře.

Navlékl jsi i kapitánskou pásku.
S čímž přichází také pokuty! Už jsem platil dvě – jednu v áčku a druhou v rezervě.

V Grassau zatím panuje velké horko, jak se s tím vyrovnáváš?
Kdyby člověk přijel rovnou z Afriky, tak by vůbec nepoznal rozdíl a bylo by mu tu jedno. Jenže já už tři roky žiju v Evropě, zvykl jsem si na jiné podmínky. Vedro je tu tedy velké, ale v takovém krásném prostředí se to dá vydržet. Zatím jsem tedy viděl jen pokoj, meetingovku, posilovnu a hřiště. Když jsem ovšem zjistil, že se tu dá hrát i golf a možná dostaneme den volna, hned jsem měl jasno, jak bych ho chtěl strávit.

Jak jsi se dostal ke golfu?
Zahrál jsem si ho už v Africe. Naše rodina bydlela blízko pláže a golfového hřiště. Řekl bych, že mi to celkem jde. Celkově mám talent na sporty. Fotbal, basketbal, volejbal, tenis… Občas si jdu i zaplavat.

Přenesli jsme se do Afriky. Prozraď, jak jsi přišel k typicky slovanskému jménu?
Jednou jsem se na to ptal táty. Říkal, že koukal na zprávy, když najednou viděl muže, který se jmenoval Ivan Addae Mensah. Měl tedy jiné prostřední jméno, ale tátovi se to zalíbilo.

Takže to nemá náboženský původ?
Ne. Nicméně jsem hluboce věřící. Jde o základ mého života, Bůh je na prvním místě.

Mimochodem, když se řekne Mensah, hned si vybavím stopera a bývalého kapitána ghanské reprezentace.
Ano, John Mensah. To byl jeden z nejlepších obránců, který kdy hrál za naši reprezentaci. Nosit jeho jméno na dresu je zavazující, nechci ho zhanobit. Ghana je fotbalová země. Tím sportem žijeme, dýcháme ho. Dokáže spojovat lidi v těžkých chvílích, nehledě na kmen nebo náboženství.

Jak vypadalo tvé dětství v Ghaně?
Lehký život to nebyl. Moc jsme toho neměli, takže jsme si vážili každé věci. Žili jsme ze dne na den. Důležité je také říct, že v Africe máme trochu jiný způsob výchovy. Klade se důraz na morálku a respekt. Měl jsem hodně přísné rodiče. Ale také maminky jiných dětí vám můžou vynadat, takže člověk často dostane hned dvakrát. Tak to v komunitě funguje. Když jsem byl malý, přišlo mi to vše jako trest, ale dnes chápu, že mi rodiče pomáhali.

Byl pro tebe fotbal únikem z reality?
Pro mě byl fotbal všechno. Vtipné je, že táta mě strašně dlouho odmítal vidět hrát. Chtěl, aby se ze mě stal doktor nebo právník. Abych si zvolil akademickou cestu, po které šel můj bratranec, který dnes žije v zahraničí. Když já měl ten talent na sporty… Jednou měl táta v práci nějaký sportovní den a řekl mi, ať si přijdu zahrát. Druhý den mi hned volal, že má kamaráda, který má kontakt na nějaký tým. A že bych si za ně měl jít zahrát. Od té doby mě rodiče podporovali na 100 %. Když má člověk rodinu za zády, nic ho nezastaví. Dá se tedy říct, že i přes počáteční nevoli mě táta dostal do fotbalového světa.

A také do mládežnické reprezentace.
To byla skvělá zkušenost. S dvacítkou Ghany jsme vyhráli Západoafrický pohár a v roce 2021 také Africký pohár národů. Škoda, že se kvůli covidu neuskutečnilo mistrovství světa. Měli jsme výborný tým, mohli jsme dojít daleko.

Představoval „malý“ AFCON tvůj odrazový můstek do Evropy?
Když jsem se přesunul do Accry, hlavního města Ghany, byl jsem na testech u afrického celku napojeného na slovenskou Žilinu. O Česku jsem v té době měl nějaké povědomí díky Petru Čechovi a vzájemnému utkání národních týmů na MS 2006. Slovensko bych ale na mapě nenašel, takže jsem si začal zjišťovat spoustu informací. Nakonec jsem po turnaji dostal šanci a přesunul se do Žiliny, kde mě čekala další zkouška. Nebylo to lehké, protože jsem trochu zaostával. Věděl jsem však, že mám na to, aby se ze mě stal profesionál. Jsem vděčný, že mi dali čas se rozvinout.

Nakonec jsi na Slovensku nenašel pouze fotbal, ale také lásku.
Věřím, že v životě má všechno svůj důvod. Od začátku máme krásný vztah. Před dvěma lety jsme byli v zimě na týdenní dovolené v Praze. Tehdy mi přítelkyně řekla, že by si tu jednou přála žít. Teď nemůže uvěřit, že se to opravdu děje. Když člověk věří a odvádí maximum, všechno je možné.