Nezkráceně: Léonard Kweuke

Moje dětství v Kamerunu nebylo lehké. Když mi bylo pět let, přišel jsem o tátu. Maminka prodávala na ulici různé potřeby pro děti. Občas jsem chodil s ní, protože jsme potřebovali peníze. Poté jsem se ale odstěhoval za strejdou do jiného města, abych mohl hrát fotbal. Pochopitelně nebyla moc šťastná. Stejně jako z toho, že jsem se kvůli fotbalu celkem brzo vykašlal na školu, která nebyla povinná. Vzdělání je samozřejmě důležité, ale já se ve škole necítil dobře. Nedokázal jsem se soustředit. Chtěl jsem hlavně vydělávat peníze pro svou rodinu. Myslím si, že až 70 % afrických fotbalistů to má stejně. Hlavním cílem je zajistit své blízké.

Netrvalo dlouho a maminka se s mým rozhodnutím smířila. Podporovala mě. Moje první vzpomínka spojená s fotbalem? Když mi za ty těžce vydělané peníze koupila kopačky. Koukal jsem na fotbalisty v televizi s barevnými kopačkami… Taky jsem si jedny takové přál mít. Potom mi dávala i oblečení. Sice jsem se od ní odstěhoval, ale když jsem měl chvilku volna, vždycky jsem jí jel navštívit. S pěti dětmi na krku to měla hodně těžké.

Fotbal v Kamerunu je poodbně jako v Brazílii téměř náboženstvím. Každá rodina dává své dítě na fotbal. Když tam přiletíte, všude v ulicích vidíte děti, jak kopou do míče. To byl i můj případ. Některé turnaje nebo přátelské zápasy jsme s týmem hráli jen tak na ulici. Zároveň všichni fandíme našemu národnímu týmu. Za všech okolností. Zahrát si za něj je snem každého z nás. Určitě znáte ta slavná jména: Roger Milla, Patrick Mboma nebo Samuel Eto’o. To byly modly. S posledním z nich jsem dokonce nastoupil v základní sestavě přátelského zápasu proti Togu. V dresu nároďáku jsem hrál i na Africkém poháru národů 2015. K tomu však ještě vedla dlouhá cesta…