Nikdy nepřestávejme snít

Emmanueli, bavíme se spolu po tvém debutu v rudém dresu. Jak se cítíš?
Úžasný pocit. Sami jste to viděli, jenom jsem se usmíval. Navrch jsem to ještě korunoval gólem. Po vhazování se kluci rozhodli zakombinovat. Prvotním instinktem obránce je vrátit se dozadu, aby zabránil potenciálnímu nebezpečí. Pany se Zelím však zůstali ve vápně. Věděl jsem tedy, že se nebudeme stahovat. Věřil jsem jim. Poté Ryny nacentroval do vápna a mně zbývalo jen najít si tu správnou pozici. Bude to asi drahé, ale je mi jedno, kolik mě to bude stát. Důležité je, jak šťastný teď jsem.

Pojďme si tvůj příběh zrekapitulovat od začátku. Kudy vedla tvá cesta k profesionálnímu fotbalu?
Vždycky jsem snil o tom, že se budu věnovat fotbalu naplno. Nic jiného mě v dětství v podstatě nezajímalo. Mým rodičům samozřejmě záleželo na tom, abych se dostatečně učil a dodělal si školu. Jednou jsem se jim zmínil o možnosti zapojení do akademie pro mladé africké hráče. Nebylo lehké je přesvědčit, ale věděl jsem, že když v akademii zaujmu, dovolí mi to. Domluvili jsme se, že odjedu na jeden týden, a pokud mi to nevyjde, vrátím se dokončit studia. V poslední den kempu jsem se objevil mezi vyvolenými. Volal jsem domů, že se nějakou dobu nevrátím. Nechtěl jsem je za žádnou cenu zklamat. Jejich záměr byl správný, ale má touha mě posouvala stále dál.

Kromě fotbalu jsi se vyvíjel také po osobnostní stránce. Jdou na tebe samé dobré reference.
Vždy jsem se snažil k někomu vzhlížet. Mám tak hned několik vzorů a snažím se od každého z nich brát do svého života to nejlepší. Pokud bych měl vypíchnout tu nejdůležitější vlastnost, byla by to disciplína. Uvědomuji si, že nikdo není perfektní, ale usiluji o to. Zároveň chci říct, že jsem moc vděčný všem, kteří o mě mluví pozitivně. Je hezké to slyšet.