Sparťanem už od narození

Jiří, jaké byly vaše fotbalové začátky?
První informace o Spartě jsem dostal zřejmě už jako nemluvně, protože táta i děda byli velkými příznivci klubu a já se pochopitelně vydal po jejich cestě. V lednu 1975, kdy mi nebylo ještě ani pět let, jsem se stal nejmladším členem Baníku Stochov. V přípravce jsem tam udělal své první fotbalové krůčky. Vydržel jsem tam do třinácti let, to jsem byl zařazen do krajského výběru.

Kudy jste se pak vydal?
Prvním velkým klubem, který o mě měl zájem, bylo Brno. Jeho zástupci byli s mými rodiči skoro dohodnuti. Jenže při jednom utkání ve Vlašimi si mě vyhlédla Sparta a do Stochova přijeli také funkcionáři Bohemky. Verdikt byl jasný – táta se Brnu omluvil, klokanům poděkoval za návštěvu a já se stal sparťanem. 

Vybavujete si své první zápasy za žákovské mužstvo i sparťanský A-tým?
Velice dobře. Po stochovském plácku mezi domy jsem se najednou ocitl ve fotbalovém chrámu  nejslavnějšího českého klubu. Dres ligového týmu jsem poprvé oblékl začátkem roku 1987 v rámci zimního turnaje na Smíchově proti Dukle. V té době jsem už ve společnosti Haška, Chovance, Skuhravého, Bílka, Bielika, Stejskala a dalších es trénoval pravidelně.

Vzpomenete si také na svoji ligovou premiéru?
Počkal jsem si na ni do červnového utkání s Nitrou. Když mě v 78. minutě trenér Václav Ježek poslal na hřiště místo Straky, měl jsem obrovskou trému, třásla se mi kolena. Všechno ze mě spadlo, když jsem poprvé kopl do míče. Vyhráli jsme 5:0 a já byl ze své kratičké premiéry nadšený. Celý zápas jsem poprvé sehrál na jaře 1989 ve Vítkovicích, které tehdy měly výborné mužstvo a porazily nás 1:0.

A první derby pražských „S“?
Jeho atmosféru jsem poznal na podzim 1988. Tehdy jsem sedm minut před koncem opět střídal Straku a zase s trémou, i když jsme vedli 4:0. Já měl hlídat rychlonohého Knoflíčka, ale moc práce jsem neměl. Griga vstřelil ještě pátý gól, což byl důvod k velké radosti. Obrovský zážitek.

V kariéře jste dostal i kapitánskou pásku.
Došlo k tomu v roce 1994 po příchodu trenéra Sundermanna. Pro mě to byla obrovská čest, velice jsem si té pocty vážil, ale zároveň mě svazovala. Mohl jsem sice v mezích pravidel diskutovat se sudími, ale zároveň se na každou moji reakci hledělo přísněji.

Které zápasy z pohárové Evropy zůstanou pro vás nezapomenutelné?
Jako kluk jsem nádherný fotbalový večer prožil v září 1983 u rozhlasové reportáže zápasu Real Madrid – Sparta. Skuhravý vyrovnal na 1:1 a po předchozím pražském vítězství 3:2 byl tento slavný klub z Poháru UEFA vyřazen. Jako hráč jsem na mezinárodní scéně zažil dva zcela výjimečné zápasy v nultém ročníku Ligy mistrů v období 1991/1992. Ten první jsme proti tehdy skvělému Olympique Marseille vyhráli na Letné 2:1 a postoupili do semifinálové skupiny. V ní jsme pak po gólu Siegla porazili slavnou Barcelonu a v celkovém hodnocení obsadili úžasnou třetí příčku.

Koho nebo co dalšího z vaší kariéry nadále uchováváte v paměti?
Ze spoluhráčů je to především můj učitel Jozef Chovanec a dále pak Tomáš Rosický, který už ve svém mládí patřil mezi vynikající fotbalisty. Nejlepšími trenéry byli jednoznačně Václav Ježek a Dušan Uhrin. Nejkrásnějším ligovým zápasem bylo derby na jaře roku 2000, v němž Slavia vedla 1:0, ale potom pětkrát skončil míč v její síti a ta nádherná pátá tečka zbyla na mě. A pokud jde o sérii něčeho báječného, tak je to série mistrovských triumfů, která začala v roce 1987. Nad hlavou jsem tehdy držel trofej pro ligového šampiona a na krku se mi houpala zlatá medaile. Nikdy by mě napadlo, že tuto obrovskou radost budu prožívat ještě třináctkrát.

Fotbal však není jen radost, ale i zklamání. Které bylo to největší?
Zrodilo se na podzim roku 1998 v závěrečných minutách předkola Ligy mistrů s favorizovaným Dynamem Kyjev. Po senzačním vítězství 1:0 na jeho půdě jsme byli na Letné blízko k postupu. Tři minuty před koncem byl stav 0:0 a na hřiště přišel Gabriel, aby vyztužil obranu. Poslední střelu vyslal na naši branku legendární Ševčenko, Poštulka míč vyrazil, ale nešťastně na koleno vracejícího se Gabriela a míč se dokutálel do sítě. Byl to strašný psychický úder, který negativně poznamenal prodloužení i penaltový rozstřel. K postupu do Ligy mistrů chyběly jen vteřiny.

Musel jste řešit i nějaké vážnější zdravotní problémy?
Byly dva. V roce 1987 mě začala zlobit achilovka. Dostal jsem do ní zánět a šest týdnů jsem měl sádru. O osm let později jsem pak skončil ve Vinohradské nemocnici s bolavým kolenem. Po operaci však nevydrželo velkou zátěž, otékalo a musel jsem se v Berlíně podrobit dalšímu zákroku. Čekalo mě moje nejdelší období bez fotbalu, které trvalo skoro tři čtvrtě roku. Zimní přípravu jsem už absolvoval, ale byly to pro mě doslova galeje.

Co po odchodu ze Sparty, jak se vyvíjela vaše kariéra?
Především to byly dva roky v Rubinu Kazaň. Na své první zahraniční angažmá jsem se vydal začátkem roku 2003 a dodnes na toto období rád vzpomínám. Byl jsem tam spokojen jak s pobytem, tak i s fotbalovým životem. Hned v mé první ruské sezoně jsem Rubinu pomohl v lize k třetímu místu a tím i k účasti v Poháru UEFA. Získal jsem tam další cennou zkušenost. Velice mě pak těšilo, že svoji profesionální kariéru jsem uzavřel v pražské Dukle až v roce 2009, tedy téměř ve 39 letech.

Jaký je váš současný pracovní program?
Po konci v Českých Budějovicích bych se chtěl nyní věnovat skautingu. 

V jakém světle vidíte současný sparťanský tým?
Po dvou sezonách s mistrovskými tituly se Spartě letos v lize podle představ nedaří. Zisk pohárové trofeje by byl však nejen velice pěkným úspěchem, ale zároveň by si tím zajistila účast v Evropské lize.