Neskutečná radost

Vraťme se na chvíli před tuto sezonu. V té minulé se nám v první lize dorostenek nepovedlo získat trofej. Jak moc velký chtíč získat titul u holek cítila v blížícím se ligovém ročníku?
Myslím si, že to na nich bylo hodně vidět. Spoustu holek v dorostenecké kategorii končí, takže chtěly, aby za nimi zůstal nějaký odkaz. Právě holky, které věkově už nebudou spadat do WU17, tým vedly a postupně se na ně nabalovaly mladší hráčky.

Když jste ten tým viděla, měla jste jasno, že urve titul?
Když dáte k sobě hráčky ročníku narození 2007 a 2008, tak vidíte, jak jsou silné. Oba ročníky mají několik kvalitních hráček. Tuto kvalitu jsem viděla hned. Ročník 2009 jsem také měla nakoukaný ze zápasů WU15 v minulé sezoně. Zároveň nám do týmu krásně zapadla Natálie Pešková a Denisa Rancová, které před sezonou přišly.

Jak vypadalo soustředění před titulovou sezonou? Na co jste se zaměřovali?
Já mám nastavené, že na soustředění se tvoří tým. Na trénink přijdete, jste tam pár hodin a odcházíte. Na soustředění je mnohem větší prostor holky poznat. Vidíte, jak reagují na různé situace na hřišti i mimo něj. To je pro nás velmi důležité, a tak jsme na to kladli velký důraz.

Na podzim přišlo pár ztrát. Čím jste si to tentokrát vysvětlovali?
Pro nás byl podzim specifický tím, že jsme najeli na nový systém obdobný áčku. My, jako trenéři, jsme byli v procesu učení se tohoto systému, ale zároveň už jsme museli hráčkám říkat, co mají hrát. Obecně platí, že podzimní část máme horší. Hráčky si na sebe musí navyknout, mladším hráčkám se oproti WU15 zvyšuje tréninková zátěž.

Jak se holky v průběhu sezony měnily? Jaký rozdíl byl mezi podzimem a jarem?
Určitě byly sebevědomější. Jde to ruku v ruce s tím, že jsme vyhrávali a dostávali jsme minimum branek. Hráčky se dokázaly lépe a lépe rozhodovat v herních situacích.

Vy jste mluvila o tom, že do týmu skvěle zapadla Denisa Rancová. Ta ovšem odešla v zimě do A-týmu. Jak velký zásah to pro vás byl?
Velký. Měli jsme osu Harantová, Daníčková, Rancová a Balázsová. Denisa byla silná ve vystupování, o výkonech na hřišti nemluvě. Určitě patřila mezi lídry. Když potřebovala Klára Daníčková střídat, měla jsem jistotu, že můžu do obrany Denisu stáhnout a zvládne to. Ze žákyň jsme si po odchodu Denisy vytáhli Vanessu Tájkovou, ale ta se bohužel zranila. Nakonec nám přišla z WU21 pomoct Eliška Truksová.

Vy mluvíte o určité ose hráček. Chtěla byste ještě někoho vyzdvihnout?
Na závěru sezony jsme měli v rámci akademie hodnocení průběhu ročníku. Mluvili jsme tam o Aničce Koblihové. Hráčka, která nám nevyhrála ligu na hřišti, ale v kabině. Držela celý tým pohromadě.

Jak moc vás ovlivnilo prohrané finále poháru směrem do závěru ligy?
Finále poháru nás semlelo. Na holky určitě dolehl tlak. I já osobně jsem byla ze zápasu nešťastná, hledala jsem, kde se stala chyba. Pak z takových zápasů nespím. Za to bych chtěla poděkovat domů, že to se mnou často není jednoduché (směje se). Následně ale o to víc holky chtěly získat ligovou trofej. Cítila jsem v týmu obrovské odhodlání.

Dokázala byste nás provést tím rozhodujícím derby, díky kterému jste si došli pro ligový titul?
Já derby miluju. Vždycky jste jemně nervózní, ale když přijdete na hřiště, spadne to z vás. Tyhle zápasy chcete hrát. Od našeho prvního gólu jsme byli v určité flow. Druhý gól padl ze standardky, které jsme v týdnu trénovali. Byli jsme v konstantní euforii. Pak přišlo snížení. Přemýšleli jsme, co dělat, protože některé hráčky toho měly plné brýle. V závěru zápasu jsem byla opravdu v nervech. Díky podpoře lidí na stadionu jsem ale byla v koutku duše klidná, že to zvládneme. Jakmile se písklo do píšťalky, byla to neskutečná radost.

Komu všemu patří díky za tuto sezonu?
Určitě Petr Balásek, Michaela Simůnková. Jsou po mém boku už 8 let. Jsou to už rodinní přátelé. Pak samozřejmě všichni ostatní v realizačce – Jakub Borůvka, Pavel Koubek, Peter Bartalský. Nechci na nikoho zapomenout. Na všechny byl vždycky spoleh. Samozřejmě taky Pavla Satrapová, která se mnou často diskutovala.