Chci, aby ze mě hráčky cítily podporu

Vy jste pro spoustu hráček první trenér, se kterým se ve fotbale setkávají. Kde jste s fotbalem začínal vy? Jak jste se poté stal trenérem?
S fotbalem jsem začínal v pěti letech v Jiskře Struhařov, odkud jsem se poté přesunul do Junioru Praha. Ve třinácti jsem přestoupil do Bohemians, kde jsem strávil svá mládežnická léta až do dorostu. Potom jsem si na rok a půl odskočil do Slavie. Po této štaci jsem se vrátil do juniorky Bohemians. Do dospělého fotbalu jsem přešel do Měcholup, odkud jsem šel hrát do Rakouska při studiu na vysoké škole. 

A právě při studiu na vysoké škole jsem začal s trénováním dětí, mladších přípravek, ještě během hraní. Následně jsem začal více spolupracovat na Braníku, kde jsem měl na starost kategorie starší přípravky a nábory nejmladších fotbalistů a fotbalistek. Postupně jsem se dostával ke starším kategoriím až k dospělým. Poté jsem působil v Liberci, kde jsem pracoval jako sekretář mládeže a trenér starších žáků.

Jaký jste byl hráč? 
Nikdy jsem nebyl úplně technicky vybavený fotbalista. Všechno jsem měl podle mě spíše vydřené. Když jsem ještě hrál, moc se neřešilo, jestli se individuálně rozvíjíš, ale kladl se spíše důraz na výsledek a výkon. Mám zakořeněné, že výsledek týmu je to nejdůležitější. Chtěl jsem pro výhru vždy udělat maximum. Již od mala jsem měl ty nejvyšší ambice a ve svém žebříčku priorit jsem fotbal stavěl na první místo. Při studiu na vysoké škole jsem se na určité úrovni zastavil. Pak jsem vše přehodnotil a ambice na profesionální fotbal šly stranou na úkor vzdělání.

Jak jste se dostal k hraní v Rakousku? 
Od vysoké školy mám kamaráda, který v té době hrál v  Rakousku již několikátý rok. Doporučil mi kontakt, jak bych se tam mohl dostat. Díky testovacím zápasům jsem se dostal do čtvrté nejvyšší soutěže, kde jsem setrval zhruba tři roky a poté jsem si vyzkoušel ještě i jiné zahraniční štace.

Jak vzniklo vaše působení ve Slovanu Liberec? 
Váže se to k mé práci na Braníku, kde jsem začal intenzivněji spolupracovat s Petrem Silovským. On se později dostal do pozice ředitele akademie v Liberci. Spolupráce na Braníku nám seděla, a tak jsme se domluvili na mém působení v Liberci v roli sekretáře mládeže. V té době jsem si všechny věci spojil dohromady a došlo mi, že hraní fotbalu na vyšší úrovni již není taková priorita, abych nemusel myslet na to, co bude potom. Řekl jsem si, že právě tohle může být moje cesta.

Berete si něco z hráčské kariéry do trénování? Vadilo vám něco, co se teď jako trenér snažíte nedělat, aby se hráčky cítily dobře? 
Myslím, že se může jednat o drobnosti, které mám v podvědomí. Když se na to podívám zpětně, tak mě každý trenér něčím ovlivnil, ať už v dobrém či méně dobrém. Jsem přesvědčený, že jejich záměr byl vždy jen ten nejlepší. Na druhou stranu v mých „telecích“ letech od třinácti se mi nelíbilo skoro nic, co mi řekli dospělí. (směje se) 

Samozřejmě vždy přemýšlím nad tím, aby trénink byl pestrý, zajímavý a zároveň obsahoval maximální náplň pro rozvoj hráček jako individualit. Jsem rád, že mám možnost se s holkami pobavit o zpětné vazbě k tréninku. V týmu nás bývalo hodně a trenéři na nás tak neměli moc prostoru. Tohle chci jinak. Chci, aby ze mě hráčky cítily podporu.

Zároveň, jak už jsem říkal, tak dříve se hodně kladl důraz na výsledek. Pro mě je ale důležitý rozvoj jednotlivých hráček, který poté může nést kýžené ovoce.

Jaká vlastně tahle komunikace je? Co si můžete s holkami v tomto věku říct? 
Nejsou to specifické slovní obraty a ani filozofické debaty. Musíme se naladit na stejnou notu a bavit se rovnocenně. Začíná to frázemi, jak se mají, co bylo ve škole či školce. Z toho pak vyplyne další část rozhovoru. Třeba teď se startem školního roku se hodně bavíme o nových učitelkách a novém prostředí. Jakmile jsou v kolektivu ostatních spoluhráček, tak se z nich většinou stávají živly. (směje se) 

Máte kolem sebe mladší trenérky a trenéry. Vnímáte, že hráčky přistupují jinak k vám a jinak k mladším kolegyním nebo kolegům? 
Nikdy jsem vlastně nezjišťoval, jestli holky vnímají věkový rozdíl v realizačním týmu. Samozřejmě se nás ptají na věk, takže si asi spojí, o kolik mladší trenérky a trenéry okolo sebe mám. Myslím si, že každá z holek má k někomu z týmu blíže. Myslím si, že různorodost v realizačním týmu musí být. Všichni ale chceme být zároveň nároční a féroví. Snažíme se hráčky rozvíjet i jako lidi, nejen jako fotbalistky. Jsem rád, že máme v realizačním týmu trenérky, které mají fotbalovou kariéru ve svém životopisu. Hráčky k nim vždy mohou vzhlížet jako ke svým vzorům, což je u trenérů a trenérek vždy velmi důležité.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi jednotlivými kategoriemi? V tom, jak je potřeba hráčky vést? 
Každá kategorie má svůj záměr. U WU7 řešíme úplně základní pokyny k chápání fotbalu jako zábavné hry a specifické dovednosti v nejjednodušších souvislostech. U WU8 na to navazujeme a ve WU9 už tu zformovanou sněhovou kouli zvětšujeme.  

Setkáváte se, že hráčky dělají více sportů? Jak k tomu na Spartě přistupujeme? 
Jasně. Některé hráčky hrají třeba florbal, atletiku, gymnastiku nebo krasobruslení. Jsem vždycky rád, když hráčky dělají více sportů. Když to otočím, tak i my se snažíme, aby hráčky byly po pohybové stránce připraveny na různé sporty. Samozřejmě třeba s hokejem jim moc nepomůžeme, protože tam je velmi specifické bruslení, které se hůře dohání. Z pohledu pohybové kultury chceme, aby hráčky na konci fun fáze byly dobře připravené.

Nevychováváme jenom sportovkyně, ale také lidi. U starších kategorií se s holkami trenéři setkávají více. Jak se výchova projevuje u vás? 
Nastavujeme si společně základní pravidla fungování v kolektivním sportu. Za každé situace se zdravíme, respektujeme názory a máme mezi sebou otevřenou komunikaci. Důležité jsou i základní hygienické zásady.

Když jsem byl na prvním zápase, tak mě překvapila ta kultura. Byl jsem zvyklý, že se na trénincích a zápasech hodně křičí. To se tady ale nedělo. Je to takhle v dnešním sportu normální, nebo vnímáte, že je to stále o kultuře jednotlivých týmů? 
Jsem rád, že jsi to takhle vnímal. Nemyslím si, že trenér by měl neustále křičet, protože děti nepotřebují slyšet křik, ale potřebují porozumět. Když jsme v klidu a vše vysvětlujeme, tak to funguje. Děti potřebují znát odpovědi a souvislosti. Samozřejmě když je situace, že holky potřebují vtáhnout zpět do hry, přijde čas na zvýšení hlasu. Holky si pak uvědomí, že je potřeba se soustředit. Pozornost se dá získat ale i klidem. Z mého vnímání na zápasech mladších přípravek mi přijde, že se kultura mění k lepšímu. 

Proč bych měl jako rodič přivést dceru k fotbalu?
Je to o tom, aby si to holky vyzkoušely. V mých očích by fotbal měl být brán jako jakýkoliv jiný sport, který dívky běžně dělají.