Dítě Strahova
Dítě Strahova. Když se zkušených dlouholetých trenérů ve sparťanské akademii zeptáte, kdo by to mohl být, tak vám většina odpoví jedno jméno – Christian Frýdek. Mladší syn Martina Frýdka st. ve Spartě vyrostl a před dvěma a půl lety vyrazil v dorosteneckém věku na první dospělou štaci. Nyní je po třech hostováních zpět v rudém dresu a připraven se porvat o svou šanci v základu sparťanské rezervy.
Jaké to bylo na začátku, když si vlastně poprvé opustil akademii?
„Popsal bych to jako vystřízlivění. Opustil jsem pohodlí strahovské akademie, kde jsem měl k dispozici v podstatě vše – od fyzioterapeutů přes posilovnu až po regeneraci. Najednou jsem byl ve Vlašimi, kde ani jedno z vybrané trojice nebylo. Prostě nebylo. Pozitivem však bylo, že mě do Vlašimi přivedl trenér Petr Havlíček, nynější trenér reprezentační U17, kterého jsem znal ze Sparty. Celkově jsem však přesun do dospělého fotbalu měl těžší i vinou zranění, která mě každou sezonu nějak limitovala nebo sebrala porci přípravy či zápasů.“
V čem to byla největší změna?
„Určitě v podmínkách, ty byly oproti Strahovu hodně odlišné. A také jsem se naučil a poznal, že fotbal není pohádka, ve které jde všem o to, aby se hrál pěkný čistý fotbal čemuž jsem věřil do 18 let. Ve druhé lize jsem však poznal, že realita je trošku jiná a píšťalka sudího v některých utkáních píská hodně nepravidelně a ještě v překvapivých chvílích.“
Byl to pro tebe také posun do dospělého fotbalu, dokázal jsi se rychle aklimatizovat na úroveň druhé ligy?
„Řekl bych, že po fotbalové stránce problém nebyl, naopak. Mnohem důležitější bylo zvyknout si na tvrdost. Přeci jen měřím pouze 171cm a váhově taky nejsem žádná skála, takže jsem mohl zapomenout na přetahovanou o balon s mnohem těžšími obránci a v hlavičkových soubojích s vytáhlými středopolaři jsem nemohl spoléhat na vysoké procento úspěšnosti. Takže bylo třeba, abych situace řešil na základě svých předností a využíval jich – vyřešit situaci technicky a fotbalově.“
Co si říkal na začátku na tvrdost ve druhé lize? Byl to pro tebe impulz jako pro drobnějšího hráče začít na sobě tvrději pracovat? Zesílit?
„Stoprocentně. Oproti dorostu byla hra fyzičtější a silovější. Pracoval jsem, pracuji a budu i nadále pracovat na nabírání svalové hmoty a posilování celého těla, abych byl pevnější v soubojích a mnohem více jich ustál.“
V dorosteneckých kategoriích jsi vynikal i díky svým technickým dovednostem. Bylo třeba s ohledem na náročnost druhé ligy pozměnit svou hru ve středu hřiště, kde se tvrdostí nešetřilo a nešetří?
„Zrychlit práci s míčem, rychleji dávat míč od nohy a tím pádem nedat soupeři možnost dostat mě pod tlak. Zároveň bylo třeba hodně předvídat hru, být chytřejší hráč a být o krok napřed než soupeř jako v šachové partii. Navíc se mnohem více hraje ve vzduchu, takže i v tomto ohledu jsem musel reagovat. A kde mám ještě rezervy je výkonnost, kterou musím ustálit a dávám si to jako jeden z hlavních úkolů. Stávalo se mi totiž, že jsem odehrál skvělé utkání, podílel se na gólových příležitostech, dařilo se mi a pak za týden jsem se téměř nepotkal s míčem.“
Pomohla ti hostování dospět, a to jak fotbalově tak i lidsky?
„Pomohla a v obou rovinách. Naposledy v Hradci Králové jsem již bydlel sám. Osamostatnil jsem se a myslím, že jsem se hodně naučil a poznal po lidské stránce – posunulo mě to. Fotbalově jsem získal nepřeberné množství zkušeností a to i díky tomu, že jsem byl celkem ve třech klubech a každém poznal trochu něco jiného. Jedno měla však hostování společné. Tlak. Tlak byl oproti mládeži mnohem větší a bylo moc dobře cítit, že každý zápas je důležitý. Cenná zkušenost pro mladého hráče.“
Když se podíváš zpětně, co ti hostování dala?
„Dospěl jsem. Už nejsem strahovské dítě z dorostu, ale mladý hráč s dvouletými zkušenostmi z druhé ligy a také samostatný dospělý člověk.“
Nyní jsi se vrátil „domů“ na Strahov. Vyléčil zranění a opět připraven do zápasu. Bereš šanci v béčku, jako příležitost, jak se posunout do prvoligového fotbalu, jako se to například povedlo Danu Marečkovi?
„Přesně tak. Se svým agentem jsme hodnotili a řešili různé nabídky a shodli jsme se na tom, že návrat do Sparty bude pro mě nejlepší. Dát se zdravotně do pořádku ve známém prostředí, které je zároveň jedinečné v České republice a nabízí ty nejlepší podmínky. Aktuálně jsem už zdravý, trénuji s B-týmem pod trenérem Michalem Horňákem a stihl jsem si připsat i pár minut proti Hostouni. Mrzí mě nucená přestávka, když jsem připraven do zápasu, ale s tím se nedá nic dělat. Moc se těším, až se zase začne hrát.“
Zmínil jsem zranění. Jak se aktuálně cítíš? Můžeš „zaklepat“ , že jsi zdráv?
„Mohu. Soutěžní utkání jsem naposledy odehrál v půlce července ještě v dresu Hradce Králové. Následně přišlo svalové zranění, které mě trápilo až do teď. Nyní jsem však připraven. Zároveň po zkušenostech se zraněními se jim snažím předcházet všemi možnými možnostmi. Do své přípravy jsem například zahrnul cvičení na tzv. fyziolanech, která napomáhají celkové posílení těla. Věřím, že do budoucna mi pomohou vyhnout se nejednomu zranění.“
Je pro tebe motivací dokázat všem, že nejsi pouze mládežnický talent, ale už i hráč pro dospělý fotbal na nejvyšší úrovni?
„Obrovskou motivací! Od lidí jsem si mimo podpory vyslechl i spoustu názorů, že na to nemám nebo že to nedokážu a právě takovým chci dokázat, že se mýlí. A nejen jim, ale i sobě.“