Fotbal mě zachránil

Je to už tak dávno. Když jsem byla na střední škole, procházeli jsme si s tátou těžkými časy, finančně. Už dřív, když mi byly čtyři, mi zemřela máma a tátu to dost vzalo. Bylo zvláštní sledovat člověka, který má být váš vzor, jak je sám nejistý a neví, jak si poradit s životem. Nakonec jsme s tátou žili po hotelech, různě se potloukali, stěhovali se každý týden. Nebylo to ideální.

Měla jsem deprese, všichni spolužáci měli krásné domovy a velké rodiny. Já neměla nic. Bylo mi šestnáct, pila jsem ve velkém množství alkohol a brala drogy. Stýkala jsem se s lidmi, kteří pro mě byli špatnými vzory, brali drogy a já je pak brala taky. Pohltila mě taková obrovská sestupná spirála.

Bylo to hodně temné období. Často jsem myslela na sebevraždu. Když jste tak extrémně dole a cítíte, že váš život je k ničemu, že se zmůžete jen na každodenní užívání drog, pití alkoholu, tak si řeknete, že by možná bylo lepší nebýt naživu. Přišlo mi, že by bylo snazší tu nebýt. Bolelo mě, když jsem viděla tátu, který neunesl smrt mamky. Nad vším jsem přemýšlela, říkala jsem si, jestli má takový život smysl. A často jsem si odpovídala: „Nemá.“ Teď je to jiné, miluju každý moment svého současného života.

Někdy ano. Ale v posledních letech cítím, že je můj život naplněný, jsem ráda za to, kde jsem. Cítím, že moje minulost mi pomáhá k tomu, abych docenila to, kde jsem teď.

Myslím, že hlavní bylo, že všichni věřili v moje fotbalové schopnosti. Nehledě na to, co se dělo mimo hřiště, na hřišti jsem zářila. Všichni mi tvrdili, že to můžu s fotbalem dotáhnout hodně daleko, že pro to musím udělat všechno. A já jim nakonec uvěřila a pochopila jsem, že v tom jsem opravdu dobrá. Fotbal mě dostal na dvě univerzity, dostala jsem se do ligy, hrála v Norsku a teď jsem v Praze. Kdybyste mi před šesti lety, kdy jsem žila po hotelech, řekli, že budu hrát fotbal v Praze, řekla bych vám, že jste blázen!

Jsem tu rok a půl a mám to tu opravdu ráda. Máme skvělý ženský tým, holky jsou skvělé.