Jsem vděčný trenéru Ščasnému

Pro mě to bylo nejúspěšnější období ve Spartě. Mám sice titul, ale to jsem skoro nehrál, to si skoro ani nepočítám. Ale tohle bylo opravdu úžasné. Proplouvali jsme Evropskou ligou, ani jsme pořádně nevěděli jak. Hrozně rád na to vzpomínám, dřív, když mi to nešlo, tak jsem se i díval na góly, které jsem tenkrát vstřelil. Teď už tolik ne, čas letí, ale když si to takhle připomenu, tak je to fajn.

Pro mě byl zážitek už jen to, že pojedu na Schalke. Sestava byla stabilizovaná, byly tam obrovské osobnosti a já často věděl, že na hřiště ani nepůjdu. Jenom jsem tam seděl a nasával tu atmosféru, i tak to bylo to úžasné. Rok jsem byl předtím mimo hru kvůli kolenu a najednou jsem byl na Schalke v takové atmosféře, uhráli jsme tam remízu, hráli jsme výborně. Koukal jsem i na Lafiho, byla to obrovská zkušenost, hrozně jsem to nasával. Ten tým byl obrovsky silný, i když jsme na to putování Evropou pak doplatili v lize.

Ani já asi takový nebudu, že bych nějak radil mladým, až mi bude třeba třicet. Vlastně jsem nikdy pořádně nepochopil, jak Lafi ty góly dával, on to možná taky nevěděl. Na tréninku jsem byl při centrech vždycky na penaltě, on byl někde jinde a stejně si ten míč našel. Když jsem s ním chodil do centrů, tak on zakončil osm z deseti. Nevím, jak to dělal, byl úžasný v tom výběru a v chuti, s jakou chtěl dávat góly. Já byl mladý, dal jsem gól Krasnodaru a připadal jsem si, že to je úžasné, i kdybych už žádný další gól nikdy nedal. On dal dva a přišel v pondělí a řekl Bořkovi, ať mu pošle deset centů a střílel to do prázdné brány. Vždycky jsem si říkal, že to je blázen. Ale teď, když jsem starší, tak už to chápu, taky je chci pořád dávat dál. Na začátku jara jsem se párkrát trefil za Olomouc a hned jsem měl chuť přidat další. Když jich Lafi dal 150, chtěl jich dát 200. To byla jeho přednost, že se nikdy nespokojil, pořád chtěl víc, v tom byl úžasný. A samozřejmě pracoval i pro tým, sklepával míče, to jsem se od něj učil, jak to z jednoho dotyku dával za obranu. Byl to skvělý útočník.

Marek Matějovský, Bořek Dočkal, Mario Holek nebo Radek Kováč. To byly obrovské persony. Já pak na jaře nebyl ani tak nervózní z těch zápasů, ale byl jsem nervózní, abych jim to nezkazil. Neměl jsem tolik nahráno, hrál jsem dvacet minut ve Zlíně a pak najednou od začátku doma proti Krasnodaru. Hrozně jsem chtěl, aby se mi to povedlo i kvůli nim, nechtěl jsem být za blbce. Tým šlapal a pro mě to jinak bylo vlastně hrozně jednoduché.

Cítím k němu obrovský vděk, vytáhl mě úplně ze dna. Byl jsem po zranění křižáku, moc jsem necvičil, byl jsem flink. Pak jsem dal pár gólů v juniorce a on si mě vytáhl a to mě hrozně nastartovalo. Pomohli mi i pan Hejkal a pan Svoboda. Dávali mě do hry bez předchozích zkušeností, trenér Ščasný mě tam hodil a věřil mi, to se moc nevidí. Jsem mu hrozně vděčný, bůhví, kde bych dneska byl. Rok po tom sice přišlo období, že mě třeba čtyřikrát vystřídal v poločase, to už bylo horší, ale pořád jsem mu byl vděčný a měl jsem ho rád. Pořád ho mám rád.

Tam to bylo trochu jednodušší, protože už jsme měli jistý postup. Předtím se o víkendu hrálo v Ostravě, já se smál ve vlaku cestou zpět a trenér mi najednou říká: „Moc se nesměj, ve čtvrtek hraješ!“ Byl jsem trochu v šoku, ale za jsem se mohl připravit, nemám úplně rád, když se dozvím hodinu předem, že hraju. Ten zápas ale nebyl úplně dobrý, v první půli jsem nedal tři vyložené šance a prohrávali jsme. V kabině na mě zvýšil hlas Lukáš Vácha, byl jsem trochu vyjevený, ale pak jsem gól dal. Nakonec přišel Lafi a přidal další dva. Prožíval jsem to, ale nebyl to takový stres, kluci mě hodně povzbuzovali.

Tam už to bylo hodně na nervy. I tenkrát jsem věděl od úterý sestavu, měl jsem tři dny, ale to jsem byl totálně nervózní, to byly dny plné stresu. Kluci mě povzbuzovali, Bořek mi říkal, ať nemám přehnané nervy. Hráli jsme na dva útočníky, což se taky hraje líp, než když je tam člověk sám. Šlo nám to, měli jsme šance a pak jsem dal gól po centru Bořka. To byl nejlepší moment, když jsem si vzpomněl, kde jsem byl před půl rokem a teď jsem byl na Letné a všichni mi fandili a skandovali moje jméno. Navíc to byl skvělý výsledek do odvety.

Ta průlomová sezona je vždycky lehčí. Člověk ani nevnímá, co se děje. Jednou hrajete, pak o víkendu nehrajete, pak dáte gól v Evropě. Prostě to tak jelo, člověk to neřeší. Měl jsem formu, tým šlapal. Navíc jsme měli hodně zraněných, takže třeba na mě nebyl takový tlak. Na začátku jsem dával hodně gólů, stačilo mi na ně málo šancí, i kluci si z toho už dělali srandu. Bylo to fajn.

Nikdo z nás nečekal takový vývoj. Nejeli jsme tam prohrát, samozřejmě, ale bylo to 1:1 po domácím utkáním, přijeli jsme na obří stadion k hrozně dobrému soupeři. My jsme ovšem tou dobou dávali hodně gólů, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Oni měli tutovku hned v prvním minutě, Čibi to chytil a pak dal Bořek krásně na 1:0. A už jsme byli tam, kde jsme chtěli být, mohli jsme teoreticky i dostat. Pak dal Krejda druhý gól a byla to úplná senzace. Následně nás sevřeli, my už jsme se zatáhli. Ke konci poločasu už jsem vůbec nemohl, ale doběhli jsme tam dopředu, já ani nevím, jak to padlo, byl jsem tam nějak opřený o protihráče a dal jsem gól. Fanoušci na ně pískali, bylo to vtipný, strašně dobrý pocit, když jsme šli do kabiny. Ale pořád jsme věděli, že klidně můžeme tři nebo čtyři góly dostat. Už jsme to ale zvládli.

Měli jsme tam úžasné fanoušky, když jsme nastupovali na rozcvičku, slyšeli jsme je skandovat, to nám dodalo sílu. Mně ten den nebylo moc dobře, motala se mi hlava, musel jsem brzo střídat. Ale pouštěl jsem si to zpětně na Youtube, bylo to skvělé. Měli jsme tam i rodiny, vyšlo to se vším všudy. Byl to neuvěřitelný, úžasný zážitek.

Byl jsem trochu smutný z losu, protože tam byli i zvučnější soupeři, chtěl jsem jet do Anglie. Ale nakonec to byl obrovský zážitek, když jsme tam přijížděli, fanoušci obleželi jejich autobus. Oni měli obrovské množství šancí, z každého rohu měli loženku a mohli jsme prohrát třeba 1:8, podržel nás Čibi. Udrželi jsme tedy kloudný výsledek, abychom měli doma o co hrát, ale to už jsme nezvládli, rychle jsme dostali dva góly. Pak jsme si dali vlastňáka na 0:3 před poločasem a v kabině to bylo hrozné. Chvíli po návratu na hřiště jsme dostali na 0:4, stáli jsme pak s Lafim na kruhu a říkali jsme si: „Ať už to skončí…“ Ale překvapivě pak ten konec pro mě byl největší zážitek na Letné, za stavu 1:4 fanoušci stáli a tleskali nám, strašně jsem si to užíval. Věděli jsme, že vypadáváme, ale přesto to byla nádhera.

Další sezonu jsem to chtěl víc táhnout, měl jsem na sebe větší nároky a dostal jsem se pod tlak. Hned jsme vypadli z předkola Ligy mistrů… Pořád jsem hodně hrával, ale už to tolik nešlo, nedával jsem góly. Pořád jsem byl pro trenéra důležitý, ale hodně jsem střídal, nikdy jsem si nevydobyl zpět pozici, že bych hrával celé zápasy. Sám jsem sebe dostal pod tlak, ten se sečetl s tím, co na vás ve Spartě normálně je. Po trenéru Ščasném mě využíval i pan Holoubek, hrával jsem křídlo. To jsem pořád hrával, pak ale přišla zranění a šlo to hodně dolů.

Byl jsem doma. Když to oznámili, v Olomouci jsem se sbalil a trávil ty týdny v Praze. Mám malou dceru, takže jsem si ji užíval, ale už to chce trochu nastartovat, to běhání v lese je už na hlavu. Teď jedu do Olomouce, začínáme trénovat a snad se to už pohne k lepšímu.

Já byl tři roky zraněný a teď když jsem se uzdravil, přišlo tohle. Neberu to z pohledu, že jsem dával góly, ale celkově je to škoda. Nedá se ale nic dělat, nijak jsem se z toho nehroutil. Doufám, že se sezona rozběhne, v Olomouci jsem spokojený a nechtěl bych, aby se to ukončilo a nic už bych tady neodehrál.