Lazio je největší zážitek kariéry

Určitě ano, Evropskou ligu jsem si nikdy předtím, v Boleslavi jsme byli pouze v předkole proti AEK Larnaka, kdy jsme vypadli. Moc jsem se na ty evropské zápasy těšil a byl to jeden z motivů, proč jsem do Sparty chtěl jít.

Věděl jsem od manažera, že Sparta o mne má zájem na pozici pravého obránce. Toho jsem se obával asi nejvíc, nikdy jsem na tom postu nenastupoval. Ve Spartě se ale hrálo systémem na tři obránce, mohl jsem hrát hodně nahoře, takže mi to vyhovovalo. V týmu byla hodně dobrá parta, jedna z nejlepších, co jsem zažil. Zapadl jsem do toho lidsky i z hlediska výkonů. Sedlo mi to, hráli jsme hodně dobrý fotbal.

Můj přestup se upekl už v listopadu, takže si pamatuju, jak jsem s napětím sledoval los a moc velkou radost jsme z něj neměli. Zpětně je ale asi jasné, že to pro nás byl dobrý soupeř, sedlo nám to. Dvakrát jsme vyhráli, nedostali jsme ani gól. V Krasnodaru na nás ovšem na začátku vlétli, jenže David Bičík nás neskutečně podržel, chytil několik gólů a pak jsme se trefili a už jsme to měli ve svých rukou.

Tam už jsme byli s výsledkem losu spokojení, Lazio je známé a slavné mužstvo, hrál tam Miroslav Klose. Je to asi jeden z největších zážitků mé fotbalové kariéry, hlavně ta výhra tam 3:0. Byla to bomba, i oslavy s fanoušky a pak v kabině. Na to nikdy nezapomenu.

Doma jsme neuhráli ideální výsledek, ale důležité bylo, že jsme si ověřili, že s nimi můžeme normálně hrát. Říkali jsme si, že tam není co ztratit. Pojďme tam vyhrát, řekli jsme si, a ono to vyšlo, ještě takovým stylem. Do čeho jsme kopli, to nám tam padlo, Lazio bylo zaskočené, to bylo vidět. Pak jsme si jen o poločase říkali, že ten náskok nesmíme ztratit, chtěli jsme výhru a body do koeficientu. Euforie byla obrovská.

Žádné velké oslavy samozřejmě být nemohly, jen na stadionu a pak už se pospíchalo do Prahy. Ale v kabině to byla obrovská euforie. To bylo něco strašně krásného.

Těch zápasů opravdu bylo hodně, byl jsem i na srazu reprezentace, takže možná se to nasčítalo. Spíš to ale byla jen blbá náhoda. V pohárovém utkání s Libercem jsem šel do výskoku, dostal jsem stoličku a dal jsem si špatně ruku při pádu, zlomil jsem si kost v ruce. Snažili jsme se vymyslet jak to udělat, abych mohl proti Villarealu hrát, protože nás už bylo fakt málo, spousta zraněných. Ale prostě to nešlo, dostal jsem sádru na šest týdnů. Jel jsem tedy do Španělska jako divák, ale i tak jsem si to užil, při zápase jsem byl na lavičce. Kluci odevzdali dobrý výkon a přivezli nadějný výsledek.

Nevzdávali jsme to, byť to složení týmu nebylo ideální. Zápas sice nedopadl dobře, ale i přes porážku klukům tleskala celá Letná. I po prohře a po vyřazení ta atmosféra byla skvělá, kluci si to zasloužili i za výkon, který předvedli. Kdyby nás nepostihla ta zranění, tak bychom doma Villareal potrápili mnohem víc, možná bojovali o postup. Velká škoda.

Určitě ne, ale je to tak, ten první půlrok, co jsem přišel, byl pro Spartu nejlepší. Bylo to hlavně těma klukama, kteří byli v kabině a na hřišti. Byli jsme skvěle poskládaný tým. Pak bohužel dost kluků skončilo a to byl kámen úrazu. Moc rád na ně vzpomínám.

Pro mě jednoznačně David Bičík, ale zmíním i Costu, Vašona, Lafiho, Dočkyho. A i když už tolik nehráli, tak také Marka Matějovského a Radka Kováče.

Přesně tak. Co si budeme povídat, kabina dělá ve fotbale hodně. Marek a Kova už třeba nebyli tolik vytížení na hřišti, ale před zápasem, po zápase i v tréninku byli strašně znát. Předávali nám své zkušenosti.

Ze Slovácka jsem jel na víkend do Boleslavi za manželkou a pak se vyhlásila karanténa, tak jsem tam zůstal už tři týdny. Pořídili jsme si v té době pejska, koupili jsme si čivavu Kvída. Teď je na to čas, protože manželka nemůže chodit do práce. Jinak jsme doma, koukáme na seriály, já hraju playstation. A samozřejmě jsem plnil individuální plán.

Vůbec nevím, co si mám myslet. Přeju si, abychom co nejdřív začali hrát, třeba toho 13. května, jak jsem někde četl. Bylo by to super. Nejhorší je, že teď člověk neví, není daný žádný přesný termín, pořád čekáme a nevíme, na čem jsme. Už by to chtělo kabinu, chybí mi to.

Chtěl jsem mít ve Slovácku herní vytížení po operaci kolene, byli jsme domluveni, že nejdřív budu dostávat dvacet třicet minut kvůli kondici. Naskakoval jsem do zápasů, cítil jsem se dobře a výkony nebyly špatné, proti Slavii to gólem gradovalo. Už se asi blížil čas, kdy bych mohl nastupovat v základu, ale bohužel přišla tahle pauza. Je to nepříjemné, zase měsíc jsem bez fotbalu. Doufám, že se co nejdřív začne a liga se dohraje, abych to hostování ve Slovácku mohl dojet do konce. Co bude dál, uvidíme.