Jaké byly tvé začátky s fotbalem?
Vyrůstala jsem s kluky, hráli jsme fotbal, hokej i florbal, různé takovéto hry. Zkoušela jsem i gymnastiku. Táta je sparťan, takže mě k fotbalu samozřejmě vedl. Fotbal jasně vyhrál, hraji ho od mých pěti let. Začínala jsem v Jihlavě s kluky, poté jsem byla i ve Velkém Beranově, což je vesnice kousek vedle. Následoval návrat do Jihlavy, už do ženského týmu. A od starších žákyň působím ve Spartě.
Jak na tebe Sparta přišla? Vyskautovala tě nějak?
Byla jsem ve výběru Moravy do 15 let. Tehdy se výběry Čechy a Morava teprve začínaly vytvářet, my jsme byli první, možná druhý ročník. Na základě tohoto výběru jsem se dostala tak nějak do povědomí. Měla jsem nabídky z Brna, Ostravy i Slavie - tam už jsem měla i dohodnutou zkoušku. Nakonec se ozvala Sparta, kontaktovali mě Eva Haniaková a Dušan Žovinec. Sparta byla jasná volba. Byla jsem nejprve na zkoušce na soustředění, to vyšlo a zůstala jsem tady. Nabídka Sparty byla poslední a nejlepší, čekala jsem na to.
Jaké jsou tvé fotbalové vzory?
Herně, osobnostně a charakterově je to Pavel Nedvěd. Líbilo se mi, jak hrál, byl takový poctivý. A jsem sparťanka, takže se mi líbilo, jak chytal Jarda Blažek. Ze světa mám ráda Gianluigi Buffona a teď v poslední době sleduji hodně Tomáše Vaclíka. V ženském fotbale je to pak Hope Solo.
V čem vidíš své nedostatky?
Pracuji na hře nohama a takovém klidu, který s tím souvisí. Protože si myslím, ze častokrát zbytečně zmatkuji. Dá se to kolikrát v zápase vyřešit víc v klidu a bezpečněji pro tým. Obula jsem se také do pohybové stránky - rychlosti a koordinace. Chci být rychlejší a mrštnější, mít dobrou odrazovou sílu.
Když mluvíme o hře nohama, tak u tebe můžou fanoušci pozorovat i na brankářku vcelku zajímavou věc - zpracování míče podrážkou…
Je to takový můj nějaký zafixovaný způsob, ani nevím. Odmala mě nikdy nikdo ke hře nohama nevedl. Když jsem byla malá a spoluhráči viděli, že má hra nohama není v uvozovkách top, tak mě radši z té rozehrávky vynechali, nehráli přes mě. Nikdo si nedal práci, aby něco se mnou udělal... V deseti letech tě taky nenapadne jít si přidávat a pracovat na rozehrávce, jako dítě to člověk vidí jinak. Až nyní, když vidím, že na tom potřebuji zapracovat a mám tam nedostatky, tak až teď ty poslední roky na tom pracuji a doháním nedostatky, co jsem podle mě měla mít už dávno v sobě z přípravky a možná z žáků. Vím, na čem mám pracovat. Jde jen o to, to do sebe nějak dostat.
Vyrůstala jsem s kluky, hráli jsme fotbal, hokej i florbal, různé takovéto hry. Zkoušela jsem i gymnastiku. Táta je sparťan, takže mě k fotbalu samozřejmě vedl. Fotbal jasně vyhrál, hraji ho od mých pěti let. Začínala jsem v Jihlavě s kluky, poté jsem byla i ve Velkém Beranově, což je vesnice kousek vedle. Následoval návrat do Jihlavy, už do ženského týmu. A od starších žákyň působím ve Spartě.
Jak na tebe Sparta přišla? Vyskautovala tě nějak?
Byla jsem ve výběru Moravy do 15 let. Tehdy se výběry Čechy a Morava teprve začínaly vytvářet, my jsme byli první, možná druhý ročník. Na základě tohoto výběru jsem se dostala tak nějak do povědomí. Měla jsem nabídky z Brna, Ostravy i Slavie - tam už jsem měla i dohodnutou zkoušku. Nakonec se ozvala Sparta, kontaktovali mě Eva Haniaková a Dušan Žovinec. Sparta byla jasná volba. Byla jsem nejprve na zkoušce na soustředění, to vyšlo a zůstala jsem tady. Nabídka Sparty byla poslední a nejlepší, čekala jsem na to.
Jaké jsou tvé fotbalové vzory?
Herně, osobnostně a charakterově je to Pavel Nedvěd. Líbilo se mi, jak hrál, byl takový poctivý. A jsem sparťanka, takže se mi líbilo, jak chytal Jarda Blažek. Ze světa mám ráda Gianluigi Buffona a teď v poslední době sleduji hodně Tomáše Vaclíka. V ženském fotbale je to pak Hope Solo.
V čem vidíš své nedostatky?
Pracuji na hře nohama a takovém klidu, který s tím souvisí. Protože si myslím, ze častokrát zbytečně zmatkuji. Dá se to kolikrát v zápase vyřešit víc v klidu a bezpečněji pro tým. Obula jsem se také do pohybové stránky - rychlosti a koordinace. Chci být rychlejší a mrštnější, mít dobrou odrazovou sílu.
Když mluvíme o hře nohama, tak u tebe můžou fanoušci pozorovat i na brankářku vcelku zajímavou věc - zpracování míče podrážkou…
Je to takový můj nějaký zafixovaný způsob, ani nevím. Odmala mě nikdy nikdo ke hře nohama nevedl. Když jsem byla malá a spoluhráči viděli, že má hra nohama není v uvozovkách top, tak mě radši z té rozehrávky vynechali, nehráli přes mě. Nikdo si nedal práci, aby něco se mnou udělal... V deseti letech tě taky nenapadne jít si přidávat a pracovat na rozehrávce, jako dítě to člověk vidí jinak. Až nyní, když vidím, že na tom potřebuji zapracovat a mám tam nedostatky, tak až teď ty poslední roky na tom pracuji a doháním nedostatky, co jsem podle mě měla mít už dávno v sobě z přípravky a možná z žáků. Vím, na čem mám pracovat. Jde jen o to, to do sebe nějak dostat.
Pojďme k tvým úspěchům. Co bys řekla, že je tvůj zatím nejlepší zápas?
Hodně v hlavě mám první jarní derby (15. března 2019 na Strahově Sparta vyhrála 2:0 – pozn. red.). I když jsem tam úplně tolik práce neměla, tam ty dva zákroky, které jsem měla, byly důležité. Protože kdyby z obou těch střel Evy Bartoňové a Kateřiny Svitkové padly góly, tak by to byla remíza a ten zápas, výsledek a vůbec celá atmosféra, všechno by bylo úplně jiné. Takže pro mě je to rozhodně tento zápas, zvládla jsem ho právě i hrou nohama, celkově ten výkon byl prostě super. Vzpomenu si i na zápasy za reprezentaci do 19 let, kdy jsme s holkami hrály proti těžkým soupeřům, sice jsme několikrát třeba pět šest gólů dostaly, ale dalších pět šest jsem jich chytla. Specifický byl i poslední zápas loňské sezóny, kdy Sparta slavila titul. Byla jsem na hostování v Plzni a poslední kolo se hrálo se Spartou. Sparta vyhrála 2:0, ale oba góly dala v prvním poločase. Já jsem chytala druhý poločas, ve kterém jsem nedostala gól, ještě jsem chytla Adéle Odehnalové penaltu. I když jsme teda prohrály, ze svého výkonu jsem měla radost.
Jak už jsi zmínila, sezónu 2017/18 jsi strávila na hostování ve Viktorii Plzeň…
Jsem za to hostování hrozně moc vděčná. Pro mě to bylo hodně důležité rozhodnutí i směrem do budoucna. Věděla jsem, že hostování potřebuji. Nejsem typ gólmana nebo hráče, který může jen trénovat a trénovat a pak naskočí do zápasu a je připravený... I když teď už bych to možná zvládla, jsem zkušenější. Vyspěla jsem během toho roku po herní i mentální stránce. Byla to změna, ať už naším soupeřem byl Hradec, Slavia, Sparta nebo Brno, všechny zápasy tam byly důležité. A já se na ně musela připravovat. Věděla jsem, že budu potřebná, že mě bude můj tým potřebovat - a to je velký rozdíl oproti chytání tady ve Spartě. Protože tady jsou zápasy, které vyhráváme přes 10:0 a víš, že i když tu chybu uděláš, tak pořád vyhraješ, je to jiné. Ta příprava na zápas je pak jinačí. Plzeň pro mě byla velkým přínosem a jsem za to vděčná. Z nějaké pozice dvojky či trojky ve Spartě jsem najednou přišla do týmu, kde jsem byla v uvozovkách nepostradatelnou částí týmu, na které to vše stojí. Hodně jsem tam holky i dirigovala, protože jsem přece jen prošla i nějakou taktickou výchovou tady ve Spartě, což tam v Plzni holky tolik nemají. Mohla jsem jim tak pomoci. Fakt jsem si to hostování hrozně moc užila, byl tam i super kolektiv.
Jak vnímáš ty zápasy ve Spartě, které skončí 10:0 a soupeř sotva vystřelí na bránu?
Celý týden, mikrocyklus, se připravuješ a víkendový zápas by měl být vrcholem té práce… Je těžké se na to připravit, abych udržela koncentraci. Protože vím, jak ty zápasy vypadají. Dlouho jsem hledala způsob, jak se na to připravit. A myslím si, že jsem ho našla. Držím si furt stejné rituály, ať jde o jakýkoliv zápas. Dávám tomu zápasu sama jakousi hodnotu, vždy si určím sama své vlastní cíle, které v tom zápase chci zvládnout. Ať už je to od jednoduché rozehrávky po něco složitějšího. A když přijde cokoliv náročnějšího, vždy chci být připravená. Musím tomu zápasu já dát nějakou svou hodnotu, potom tak má ten zápas hodnotu i pro mě. Jsou zápasy, kde si sáhnu balón třikrát, čtyřikrát, je tam jedna střela. Je to těžké, vím, že s tím nic neudělám, musím to brát tak, jak to je. A je důležité si uvědomit, že to asi v blízké době nebude jiné. Je tady pět těžkých zápasů se Slavií. To jsou zápasy, na které musím být připravená. Každým v uvozovkách malým zápasem se musím udržovat ve své pohodě a plnit si ty své cíle, abych potom věděla, že jsem připravená na ty velké zápasy.
Hodně v hlavě mám první jarní derby (15. března 2019 na Strahově Sparta vyhrála 2:0 – pozn. red.). I když jsem tam úplně tolik práce neměla, tam ty dva zákroky, které jsem měla, byly důležité. Protože kdyby z obou těch střel Evy Bartoňové a Kateřiny Svitkové padly góly, tak by to byla remíza a ten zápas, výsledek a vůbec celá atmosféra, všechno by bylo úplně jiné. Takže pro mě je to rozhodně tento zápas, zvládla jsem ho právě i hrou nohama, celkově ten výkon byl prostě super. Vzpomenu si i na zápasy za reprezentaci do 19 let, kdy jsme s holkami hrály proti těžkým soupeřům, sice jsme několikrát třeba pět šest gólů dostaly, ale dalších pět šest jsem jich chytla. Specifický byl i poslední zápas loňské sezóny, kdy Sparta slavila titul. Byla jsem na hostování v Plzni a poslední kolo se hrálo se Spartou. Sparta vyhrála 2:0, ale oba góly dala v prvním poločase. Já jsem chytala druhý poločas, ve kterém jsem nedostala gól, ještě jsem chytla Adéle Odehnalové penaltu. I když jsme teda prohrály, ze svého výkonu jsem měla radost.
Jak už jsi zmínila, sezónu 2017/18 jsi strávila na hostování ve Viktorii Plzeň…
Jsem za to hostování hrozně moc vděčná. Pro mě to bylo hodně důležité rozhodnutí i směrem do budoucna. Věděla jsem, že hostování potřebuji. Nejsem typ gólmana nebo hráče, který může jen trénovat a trénovat a pak naskočí do zápasu a je připravený... I když teď už bych to možná zvládla, jsem zkušenější. Vyspěla jsem během toho roku po herní i mentální stránce. Byla to změna, ať už naším soupeřem byl Hradec, Slavia, Sparta nebo Brno, všechny zápasy tam byly důležité. A já se na ně musela připravovat. Věděla jsem, že budu potřebná, že mě bude můj tým potřebovat - a to je velký rozdíl oproti chytání tady ve Spartě. Protože tady jsou zápasy, které vyhráváme přes 10:0 a víš, že i když tu chybu uděláš, tak pořád vyhraješ, je to jiné. Ta příprava na zápas je pak jinačí. Plzeň pro mě byla velkým přínosem a jsem za to vděčná. Z nějaké pozice dvojky či trojky ve Spartě jsem najednou přišla do týmu, kde jsem byla v uvozovkách nepostradatelnou částí týmu, na které to vše stojí. Hodně jsem tam holky i dirigovala, protože jsem přece jen prošla i nějakou taktickou výchovou tady ve Spartě, což tam v Plzni holky tolik nemají. Mohla jsem jim tak pomoci. Fakt jsem si to hostování hrozně moc užila, byl tam i super kolektiv.
Jak vnímáš ty zápasy ve Spartě, které skončí 10:0 a soupeř sotva vystřelí na bránu?
Celý týden, mikrocyklus, se připravuješ a víkendový zápas by měl být vrcholem té práce… Je těžké se na to připravit, abych udržela koncentraci. Protože vím, jak ty zápasy vypadají. Dlouho jsem hledala způsob, jak se na to připravit. A myslím si, že jsem ho našla. Držím si furt stejné rituály, ať jde o jakýkoliv zápas. Dávám tomu zápasu sama jakousi hodnotu, vždy si určím sama své vlastní cíle, které v tom zápase chci zvládnout. Ať už je to od jednoduché rozehrávky po něco složitějšího. A když přijde cokoliv náročnějšího, vždy chci být připravená. Musím tomu zápasu já dát nějakou svou hodnotu, potom tak má ten zápas hodnotu i pro mě. Jsou zápasy, kde si sáhnu balón třikrát, čtyřikrát, je tam jedna střela. Je to těžké, vím, že s tím nic neudělám, musím to brát tak, jak to je. A je důležité si uvědomit, že to asi v blízké době nebude jiné. Je tady pět těžkých zápasů se Slavií. To jsou zápasy, na které musím být připravená. Každým v uvozovkách malým zápasem se musím udržovat ve své pohodě a plnit si ty své cíle, abych potom věděla, že jsem připravená na ty velké zápasy.
Říkáš, že máš své rituály. Můžeš prozradit, o co se jedná?
Chodím se před zápasem vždy podívat na hřiště, ať hrajeme kdekoliv. I na domácím hřišti na Strahově, sice to hřiště znám, je naše, ale i tak přijdu dřív, jdu se projít, podívat se, jak vypadá terén. Dodá mi to i tu důležitost zápasu. Jdu se sluchátky v uších, mám nějaké své myšlenky. A udržuju si nějaké své vnitřní napětí. Bývám díky tomu i nervózní, což je pro mě pozitivní. Bývaly doby, kdy jsem před zápasy, ve kterých jsme byly jasný favorit, nervózní fakt nebyla. Bylo to ve stylu „No, tak jdu na zápas, no…“ Samotné se mi to nelíbilo. Teď to mám najeté tak, že to funguje a ten zápas prožívám tak jak mám. V kabině si tejpuji ruce, prsty, mám postup - co a jak. Kopačky si zavazuji a rukavice si zapínám podle nějakého svého postupu. A v bráně obcházím tyčky. Na každou z nich mám jednu prosbu. Aby mi i brána taky pomohla.
Hlavním trenérem žen Sparty se loni stal Peter Bartalský. Bývalý profesionální brankář, který měl ve Spartě nejprve na starosti brankářky. A i teď je zároveň hlavní trenér a trenér brankářek. Jak to vnímáš?
Má to svá pozitiva i negativa, tahle jeho pozice. My jsme spolu vždy vycházeli dobře, pro mě je to důležitý člověk v mém fotbalovém světě. Navzájem se dobře známe. Když je teď hlavní trenér, tak má víc zodpovědnosti, tím pádem má zase trochu míň času na nás brankářky během samotného tréninku. Na druhou stranu, když cokoliv potřebuji nebo jsem potřebovala z gólmanského hlediska, vždy jsem za ním přišla a vždy jsme to rozebrali. Naše vzájemná spolupráce a domluva je víceméně furt stejná, akorát on má teď jinou pozici v rámci týmu.
Jaké máš nyní v kariéře cíle?
Teď je pro mě primární zvládnout double, to chci hrozně moc. Titul jsem za tu dobu, co jsem v áčku Sparty, ještě neměla. Holky ho vyhrály minuly rok, ale to jsem byla v Plzni, takže ty oslavy vítězství pro mě nebyly takové. Domácí pohár už jsem vyhrála, ale double nemám. Takže pro mě je teď opravdu primární cíl titul a pohár, tedy double. Ráda bych si také zachytala Ligu mistryň na hlavním stadionu na Letné. A v budoucnu bych ráda nakoukla do zahraničí, i za vidinou lepší ligy, aby to nebyly ty výhry 8:0 jako tady, kdy já se dotknu balónu dvakrát za zápas, ale že by to fakt bylo o něčem jiném. V reprezentaci bych se ráda uhnízdila a bojovala o místo jedničky. Ale to je asi jedno s druhým, možná by mi k tomu pomohlo právě zahraniční angažmá.
Co tvůj civilní život? Studuješ, pracuješ?
Studuji vyšší odbornou školu, mám to na tři roky a teď dokončuji druhý rok. A když je volno, tak zajdu na brigádu, ale na to není moc času, kvůli fotbalu. To je tak, skoro bych až řekla, na vyčištění hlavy od toho všeho. Přes léto mě čeká ještě praxe, takže žádné válení u vody na sluníčku, ale budu zavřená v kanceláři. Můj cíl je školu dodělat. Vzdělání, to je hlavní. Furt jsme přece jen v jiné pozici než chlapi. A i kdybychom na tom byly jak chlapi, tak fotbal nemůžu hrát pořád.
Na závěr tady máme takovou perličku. V únoru tě v přípravném zápase s Turbine Potsdam takto vyfotil německý fotograf Sven Beyrich. Co nám k tomu povíš?
Myslím, že mi asi zamrzl jazyk, nebo nevím. Možná jsem měla chuť na zmrzlinu. (směje se) Nemám tušení. Budu si muset dávat větší pozor. Obecně fotky ze zápasů jsou super, nedivím se tomu, že se někdy něco takového objeví.
Chodím se před zápasem vždy podívat na hřiště, ať hrajeme kdekoliv. I na domácím hřišti na Strahově, sice to hřiště znám, je naše, ale i tak přijdu dřív, jdu se projít, podívat se, jak vypadá terén. Dodá mi to i tu důležitost zápasu. Jdu se sluchátky v uších, mám nějaké své myšlenky. A udržuju si nějaké své vnitřní napětí. Bývám díky tomu i nervózní, což je pro mě pozitivní. Bývaly doby, kdy jsem před zápasy, ve kterých jsme byly jasný favorit, nervózní fakt nebyla. Bylo to ve stylu „No, tak jdu na zápas, no…“ Samotné se mi to nelíbilo. Teď to mám najeté tak, že to funguje a ten zápas prožívám tak jak mám. V kabině si tejpuji ruce, prsty, mám postup - co a jak. Kopačky si zavazuji a rukavice si zapínám podle nějakého svého postupu. A v bráně obcházím tyčky. Na každou z nich mám jednu prosbu. Aby mi i brána taky pomohla.
Hlavním trenérem žen Sparty se loni stal Peter Bartalský. Bývalý profesionální brankář, který měl ve Spartě nejprve na starosti brankářky. A i teď je zároveň hlavní trenér a trenér brankářek. Jak to vnímáš?
Má to svá pozitiva i negativa, tahle jeho pozice. My jsme spolu vždy vycházeli dobře, pro mě je to důležitý člověk v mém fotbalovém světě. Navzájem se dobře známe. Když je teď hlavní trenér, tak má víc zodpovědnosti, tím pádem má zase trochu míň času na nás brankářky během samotného tréninku. Na druhou stranu, když cokoliv potřebuji nebo jsem potřebovala z gólmanského hlediska, vždy jsem za ním přišla a vždy jsme to rozebrali. Naše vzájemná spolupráce a domluva je víceméně furt stejná, akorát on má teď jinou pozici v rámci týmu.
Jaké máš nyní v kariéře cíle?
Teď je pro mě primární zvládnout double, to chci hrozně moc. Titul jsem za tu dobu, co jsem v áčku Sparty, ještě neměla. Holky ho vyhrály minuly rok, ale to jsem byla v Plzni, takže ty oslavy vítězství pro mě nebyly takové. Domácí pohár už jsem vyhrála, ale double nemám. Takže pro mě je teď opravdu primární cíl titul a pohár, tedy double. Ráda bych si také zachytala Ligu mistryň na hlavním stadionu na Letné. A v budoucnu bych ráda nakoukla do zahraničí, i za vidinou lepší ligy, aby to nebyly ty výhry 8:0 jako tady, kdy já se dotknu balónu dvakrát za zápas, ale že by to fakt bylo o něčem jiném. V reprezentaci bych se ráda uhnízdila a bojovala o místo jedničky. Ale to je asi jedno s druhým, možná by mi k tomu pomohlo právě zahraniční angažmá.
Co tvůj civilní život? Studuješ, pracuješ?
Studuji vyšší odbornou školu, mám to na tři roky a teď dokončuji druhý rok. A když je volno, tak zajdu na brigádu, ale na to není moc času, kvůli fotbalu. To je tak, skoro bych až řekla, na vyčištění hlavy od toho všeho. Přes léto mě čeká ještě praxe, takže žádné válení u vody na sluníčku, ale budu zavřená v kanceláři. Můj cíl je školu dodělat. Vzdělání, to je hlavní. Furt jsme přece jen v jiné pozici než chlapi. A i kdybychom na tom byly jak chlapi, tak fotbal nemůžu hrát pořád.
Na závěr tady máme takovou perličku. V únoru tě v přípravném zápase s Turbine Potsdam takto vyfotil německý fotograf Sven Beyrich. Co nám k tomu povíš?
Myslím, že mi asi zamrzl jazyk, nebo nevím. Možná jsem měla chuť na zmrzlinu. (směje se) Nemám tušení. Budu si muset dávat větší pozor. Obecně fotky ze zápasů jsou super, nedivím se tomu, že se někdy něco takového objeví.
