K fotbalu mě přivedl táta. Hrál za Baník, v jehož dresu vyhrál i titul. Mám ještě dva bráchy, mladšího a staršího, kteří to měli úplně stejně, takže se dá říci, že jsme odjakživa byli taková fotbalová rodina. Když táta ukončil kariéru, začal v Baníku trénovat. Jako kluky nás k tréninkům nemusel rozhodně nutit, bylo to pro nás přirozené a jednoduše řečeno pro nás nic jiného neexistovalo.
Do školy jsem nosil v síťovce balón, abych si hned po zvonění mohl jít zakopat. Pak jsem šel rovnou na trénink a domů jsem se vracel až kolem sedmé večer. To už moji spolužáci dávno posedávali venku, na což jsem zkrátka neměl čas. Nikterak mě to netrápilo, v mém životě se prostě všechno točilo kolem fotbalu.
Tehdy se ve školách dělaly fotbalové výběry a já se dostal nikoliv do toho Baníkovského, ale do Vítkovického, což rodiče kvitovali, jelikož tamní škola měla vyšší úroveň. Ve Vítkovicích jsem nevydržel dlouho a hned po roce jsem se přesunul do Baníku, kam skoro ve stejný čas jako já přišel také Marek Jankulovski. Vyměnil jsem ale pouze týmy, dál jsem chodil do vítkovické školy.
Abyste si to uměli představit, baníkovec ve vítkovické škole je něco jako sparťan v té slávistické. To samozřejmě bylo ve třídě zdrojem všemožného popichování, nejednalo se ale o nic hrozného, vždy jsme se pohybovali v mezích správné rivality. Už v té době byl Baník totiž mnohem úspěšnější, takže tam od spolužáků bylo možná víc závisti než posměchu.
.jpeg?width=-&height=336&quality=75)
