Nezkráceně: Libor Sionko

Najednou sedíte v kabině vedle Jirky Novotného, Horsta Siegla nebo Zdeňka Svobody. Tedy vedle kluků ze Železné Sparty, na které jste ještě nedávno koukali v televizi, jak hrají s evropskými velkokluby. Určité obavy ze selhání jsem měl, jelikož máte v hlavě myšlenku, že spousta hráčů do Sparty přijde, neprosadí se a do roka zase zmizí. Říkal jsem si, že tohle prostě nesmí být můj případ.

K fotbalu mě přivedl táta. Hrál za Baník, v jehož dresu vyhrál i titul. Mám ještě dva bráchy, mladšího a staršího, kteří to měli úplně stejně, takže se dá říci, že jsme odjakživa byli taková fotbalová rodina. Když táta ukončil kariéru, začal v Baníku trénovat. Jako kluky nás k tréninkům nemusel rozhodně nutit, bylo to pro nás přirozené a jednoduše řečeno pro nás nic jiného neexistovalo.

Do školy jsem nosil v síťovce balón, abych si hned po zvonění mohl jít zakopat. Pak jsem šel rovnou na trénink a domů jsem se vracel až kolem sedmé večer. To už moji spolužáci dávno posedávali venku, na což jsem zkrátka neměl čas. Nikterak mě to netrápilo, v mém životě se prostě všechno točilo kolem fotbalu.