U nejmenších dětí je vidět progres na každém tréninku

Máte stanovený počet dětí, které chcete mít v U7?
V současné době máme v tréninkovém procesu v této kategorii 12 hráčů. Primárně stanovený počet není, ale naším cílem je mít menší počet vybraných dětí.  

Jak vypadá vaše práce na prvním tréninku? 
Ze všeho nejdůležitější je první kontakt se sparťánky hned na začátku sezony. Pokud si je získáš na prvním tréninku na svou stranu, tak máš vyhráno a děti si tě zamilují. Na druhou stranu, jejich důvěru je lehké získat, ale i ztratit. A bohužel, když ji ztratíš, je pak už hodně těžké ji získat zpátky. My trenéři proto musíme ten zápal a atmosféru prvního tréninku opakovat neustále. Musíme se proto co nejvíce dostat do dětského světa a stát se vlastně sami dětmi. Když si to tak vezmu, tak máme vlastně první trénink pořád. (směje se)

S čím se musíte u tak malých dětí vyrovnávat? 
Existuje rčení, že čím menší dítě, tím větší sobec. Zde to platí beze zbytku a nejedná se o charakterovou vadu, ale o přirozený vývoj dětí. Hned od začátku se tedy snažíme při aklimatizaci hodně dbát na nastavení zdravé kabiny. 

Jak dlouho přibližně trvá aklimatizace? 
Z mateřské školky, ve které jsem působil 7 let, vím, že děti mají velmi rády rituály a samotná pravidla. Pokud jim je tedy hned od začátku nastavíme pozitivní formou a opakujeme je, tak aklimatizace trvá do měsíce.  

Na co se u nich zaměřujete v tomto věku? 
Chceme rozvíjet herní činnosti jednotlivce, kde se zaměřujeme na komplexní rozvoj hráče po stránce pohybové, technické a herní, čímž se snažíme rozvíjet jak individuální herní výkon, tak i ten týmový. Také budujeme u kluků lásku ke sportu a pohybu samotnému. Důležité pro nás trenéry je v týmu neustále nastavovat zdravé socializační prostředí, aby si děti vytvářely přátelské vztahy, a to nejen na hřišti, ale i mimo něj. To je také nesmírně důležité pro jejich budoucí životní rozvoj.  

Jsou během prvního roku vidět rozdíly v jejich fotbalovém rozvoji? 
Celkově je známé, že u nejmenších dětí je vidět progres vlastně pořád a pod to bych se podepsal. Každý trénink je vidět posun a nemusí to být zrovna jen ve sportovní části, ale i v samotné socializaci.

Jako funguje kooperace s trenéry? Popíšete mi průběh vašich tréninkových jednotek? 
Se mnou je to někdy opravdu těžké, jelikož jsem v práci celkem perfekcionista a hodně upřímný člověk. Vždy od sebe i svých kolegů vyžaduji stoprocentní nasazení a sebemenší zaváhání nebo cokoliv, co mi v tréninku nehraje, hodně řeším. Zamýšlím se nad tím dlouho i po skončení cvičení a celé tréninkové jednotky – co jsem mohl, popřípadě mohli s trenéry udělat líp, což se některým trenérům asi nemusí líbit.

Kooperace a trenérská chemie v celém realizačním týmu je strašně důležitá. Když neklape a nefunguje naše souhra, u těchto nejmladších dětí je rázem po tréninku, protože to ihned bezpodmínečně poznají a sežerou vás zaživa. Já mám však velké štěstí, že ve svém rozsáhlém realizačním týmu mám mnoho skvělých trenérů, bez kterých bych nebyl tam, kde jsem, a bez kterých by to opravdu nefungovalo. Snažím se, aby měl každý kouč nějakou určenou roli a svou funkci v týmu a aby ho to bavilo a neustále naplňovalo. Nemám rád, když se na tréninku po hřišti potuluje „plonkový“ kouč, proto se s trenéry snažíme vždy do detailu postavit každou tréninkovou jednotku tak, aby nám to co nejrychleji odsýpalo a každý z nás měl konkrétní úkol a svou roli.

Nastavení každého tréninku začíná rozdělením základních rolí trenérů. To znamená, kdo přivádí děti, kdo je má na starost v kabině, kdo tréninky vede nebo kdo se stará o atmosféru. Pokračujeme nastavením základních principů, tedy cíl a náplň tréninku, které po jeho konci doplňují zhodnocení, plusy a mínusy jednotlivých částí i trenérského působení aneb moje oblíbené: „Co se dalo udělat lépe?“. V kategorii U7 trénujeme třikrát týdně a máme to zaměřené následovně:  

Pondělní tréninková jednotka je nastavená jako dovednostní a jsme rádi, že tyto tréninky můžeme mít propojené s kategorií U8.

1. trénink v měsíci: společná tréninková jednotka  

2. trénink v měsíci: miniturnaj 

3. trénink v měsíci: společných prvních 30 minut  

4. trénink v měsíci: oddělená tréninková jednotka 

Snažíme se o co možná největší individualizaci, případně práci v malých skupinkách. Co se týče našeho běžného týdne, středeční tréninky máme nastavené jako herní, kde se právě zaměřujeme na velké množství her a jejich modifikace. Dále se snažíme o návaznost na dovednosti z pondělních tréninků. Zde naopak používáme především hromadnou formu nácviku. Čtvrtek je nejen zaměřen na rozvoj koordinačních, silových a rychlostních schopností nebo osvojování dovedností dalších sportů, ale i na nástin prevence a kompenzačních cvičení.

Umíte už zhodnotit předpoklady kluků v tak mladém věku? 
Na základě poznání individuálních předpokladů by mělo být cílem trenéra dotažení každého hráče k maximu jeho možností. To je však dlouhodobý proces, který by měl vrcholit v dospělé kategorii. Samozřejmě, v tomto věku a v této kategorii je strašně těžké poznat, v jaké části svých možností se zrovna daný hráč nachází, když ho přivádíme či vybereme do kádru. Snažíme se to vyhodnotit, ale bohužel jsme jenom lidi a ne vždy to dokážeme zhodnotit úspěšně. 

Proč jste si zvolil trénování právě těch nejmenších dětí?
U nejmladších kluků působím dlouhodoběji, jelikož mě práce s těmi nejmenšími opravdu moc baví. Možná to je i proto, že takto malé děti mě neustále něčím novým překvapují a disponují jednou důležitou vlastností, a to je jejich neuvěřitelná „dětská“ upřímnost. U nich se můžete spolehnout, že jsou vždy a ve všech situacích zcela upřímní. Tudíž u této kategorie během nepatrné chvilky poznáme, jestli je trénink povedený, či ne, a to nás neustále posouvá a nenechá, jak se říká, usnout na vavřínech. To nás prostě žene, chceme se neustále zlepšovat a vybírat nové poznatky ke zlepšení tréninkového procesu.  

Co vás na této práci baví nejvíc? 
Jak už jsem několikrát zmiňoval, tak já to nemohu nazvat prací. Je to prostě poslání vzdělávat a vychovávat malé sparťany či děti v tomto věku, který je strašně důležitý v celkovém vývoji dítěte, kdy přechází ze školky do školy. Největší dobíjecí energií a odměnou je pro mě úsměv šťastného dítěte, které se raduje z prvního gólu, naučené dovednosti či úspěšně provedeného cvičení. Ale taky jejich radost s jiskrou v očích, se kterou přicházejí na trénink, a to jen proto, že vidí nás, své kamarády, a my máme tak možnost zblízka pozorovat, jak se formuje a vyvíjí tenhle malý človíček. To je ten motor, který mě neustále posouvá dál. Je to prostě nádherné poslání. 

Jaká je váš postoj vůči dětem? Kamarád, nebo autorita?
To je hodně těžká otázka, jelikož si myslím, že ve své funkci musím obě tyto role skloubit dohromady. Snažím se být co nejvíc kamarádský, aby se na trénink kluci těšili a chodili na fotbal rádi, ale samozřejmě, vše má své hranice. Chci na děti co nejvíce zapůsobit, takže se v určitých chvílích stanu rovněž dítětem. Zároveň je ale chci vychovávat a nastavovat pravidla, to pak logicky na scénu přichází ta autorita, takže hranice mezi tím je neuvěřitelně tenká.  

Jakou roli hrají v tomto procesu rodiče? 
Obrovskou, jelikož těm dětem je teprve šest nebo sedm let a nefungují samostatně, nedokážou dorazit do tréninkového centra sami, takže bez rodičů bychom vlastně neměli koho trénovat. Často si to sami ani neuvědomují, ale jejich role je opravdu zásadní. To oni své děti formují a vychovávají, my se jim snažíme být nápomocní a vždy jejich dětem předat co nejvíc jak po té sportovní stránce, tak po té lidské. My je však vídáme pouze přibližně 8 hodin z celého týdne, a to je třeba si v těchto otázkách uvědomit. 

Chcete ještě něco doplnit na závěr? 
Chtěl bych říct jen to, že si velice vážím možnosti, že zrovna já mohu být dlouhodobě tím „prvním trenérem“ našich malých sparťánků, kteří si obléknou ten nejkrásnější dres. Je skvělé být u fotbalového začátku jejich cesty.