Matyáš Poturnay je součástí mnoha aktivit Sparty na Strahově, ale i mimo něj. Jeho zapojení se zvýšilo poté, co během zimní přípravy utrpěl zranění křížového vazu. Díky svému pozitivnímu přístupu a motivaci pracovat nejen na sobě, ale také pomáhat ostatním byl navíc zvolen ambasadorem Sparty v More Than Football Action Weeks.
Cílem ambasadora je pomáhat zvýšit povědomí o síle fotbalu ve společnosti. Velmi důležitou roli zde přitom hraje sdílení hodnot, jakými jsou respekt, diverzita, fair play a podpora sociálních projektů. O svých aktivitách nám mládežnický reprezentant Česka více popovídal v rozhovoru:
Jak se vám daří po operaci kolena?
Momentálně jsem dva měsíce po operaci a můžu říct, že to nejhorší mám za sebou. Teď už jsem ve fázi, kdy posiluji, jdu do určité fyzické zátěže, jakou je například běh ve vodě nebo AirBike. Za měsíc bych už mohl klusat. Doktor mi nedávno řekl, že to vypadá hezky a operace tedy byla úspěšná. Toto zranění mě však z fotbalového kolotoče vyřadilo na 8-9 měsíců.
Jak se k vám zachovala Sparta po tak těžkém zranění?
Sparta společně s mojí rodinou byly mými největšími oporami. Ze strany ACS to začalo hned poté, co se mi stalo to zranění. Nejdříve to bylo formou zpráv a den po operaci se za mnou v nemocnici zastavili pánové Lavička a Šmerda. To mě opravdu velmi potěšilo a pomohlo mi to mentálně. Odkdy jsem zpátky na Strahově, tak mi Sparta poskytuje skvělou péči a mentální vzpruhu během tohoto náročnějšího období.
Z harmonogramu vám vypadly tréninky a zápasy. Čím teď vyplňujete svůj čas?
Mám to nastaveno tak, že vždy po škole, přibližně v půl jedné, přijdu do tréninkového centra a dvě hodiny se starám o sebe v posilovně nebo pracuji s fyzioterapeuty. Následně se přesouvám na dvě hodiny na tréninky vybraného týmu z kategorií U14-U17, kde jsem od pana Vychodila dostal možnost trénovat. Jde pro mě o novou zkušenost, za kterou jsem moc rád.
Potom na Strahově ještě jednu až dvě hodiny zůstávám, abych koleno dostal do formy, v jaké bylo před zraněním. Takhle tedy vypadá můj pracovní týden, o víkendech jezdím za rodinou.
Jaké je vaše zapojení v trénincích?
Definoval bych to asi jako asistent trenéra, ale stále musím brát v úvahu, že jsou to kluci, kteří jsou na tom věkově podobně jako já. Na druhou stranu si i někdy zakřičím, když se mi něco nelíbí. (smích) Funguje to na bázi, že dělám servis trenérům i hráčům, když je něco potřeba. Může se to nazvat i jako ,,nehrající kapitán.“ Tuto funkci se snažím brát velmi vážně a dělám ji na 100 %, jak je u mě zvykem. Můžu říct, že to z mého pohledu funguje skvěle. Kluci mě poslouchají a berou vážně, i když je to jiné, než když k nim mluví zkušení trenéři.
Co vás motivuje v trénovaní nebo pomoci ostatním lidem?
Řekl bych, že jsem měl vždy v sobě vůdčí charakter a myslím si, že je to vidět i na hřišti. Všechno to tak do sebe navazuje a příležitost trénovat jsem dostal právě díky tomu, jak se chovám na hřišti i mimo něj, kde se snažím pomáhat v dalších zajímavých aktivitách Sparty. Také je třeba říct, že v době zranění mi to pomáhá po psychické stránce. Jsem neustále na hřišti mezi kluky a nemám tak čas se „litovat“ někde v koutě.
Jednou takovou aktivitou byl domácí zápas s Liverpoolem...
Ano, v rámci utkání našeho A-mužstva proti Liverpoolu v osmifinále Evropské ligy jsme společně s kluky z U16 a U17 dostali na starosti servis pro vozíčkáře z Anglie a také pro naše příznivce s nepříjemným životním osudem. Jsem pyšný, že jsme jako sparťanská mládež znovu ukázali, že pomáháme správně, protože až při těchto okamžicích si člověk uvědomuje, jak dobře se má. Když jsem po zápase viděl úsměv na tváři těchto těžce nemocných lidí, byl jsem potěšen, že jsme u nás na Letné zajistili pro mnoha z nich zážitek do konce života.
Věnujete se i Sparta Academy Campům. Co se tam snažíte předávat dětem?
Kempů se účastním, když mám na to čas a dostanu ze Strahova nabídku se do takových akcí zapojit. Moje účast na podobných aktivitách začala díky DofE, kde mě to velmi chytlo. Po té zkušenosti jsem si říkal, že když budu mít kdykoli čas, tak rád přijdu a pomůžu. S dětmi mě moc baví pracovat. Snažím se jim v tomto věku předat zejména to, aby je to bavilo, protože jsou stále ve fázi, kdy musí fotbal milovat, a netřeba je zatěžovat taktickými věcmi.
Myslíte, že byste byl tak aktivní i bez DofE?
DofE nám všem dalo směr v různých oblastech a bez tohoto programu bychom se k takovým akcím ani nedostali. Jsem rád, že nám to Sparta umožňuje. DofE mi pomohlo k tomu, že jsem se dostal na již zmíněné kempy či nábory, ale také k pískání Turnaje Nadačního fondu AC Sparta Praha. Od doby, kdy mi skončily povinnosti v rámci tohoto programu, tak v daných aktivitách pokračuji ve volném čase.
Jakou licenci máte jako rozhodčí a trenér?
U obou mám tu základní. U rozhodčích je to licence A, která mi umožňuje pískat všechny neprofesionální soutěže. Udělal jsem si ji, když mi bylo 15 let. Pískání mě naplňuje. Jedná se o úplně jiný pohled na fotbal, než mají trenéři nebo hráči. Trenérskou FAČR Licenci C jsem si udělal nedávno. To je ta základní, kterou musí každý trenér projít, když chce postupovat dál.
Ale abych se vrátil k pískání. V oblasti zdokonalení ve sportovní činnosti v rámci DofE jsem si dal za cíl odpískat soutěžní zápas. To se mi podařilo poněkud kuriózním způsobem, když se v posledním kole I. Celostátní dorostenecké ligy U19 mezi Spartou a Ostravou zranil čárový rozhodčí a na Strahově jsem v té době byl jediný licencovaný arbiter. Do svého zápasu v kategorii U17 jsem nemohl nastoupit, a tak ta karta padla na mě a mával jsem na lajně. Šlo o nejtěžší možnou prověrku, jakou jsem mohl zažít.
Chtěli byste se trénování nebo pískání věnovat do budoucna?
Rozhodování i trénování beru jako koníčky vedle hráčské kariéry. To hlavní, co mám a budu mít na prvním místě je to, že jsem fotbalista. Tak to mám pořád i v hlavě, a proto chci rozvíjet moji kariéru, která bude doufám úspěšná. Pak bych chtěl být určitě trenérem, to je ale ještě daleko. Na druhou stranu jsem rád, že se již můžu pohybovat jak v rozhodcovství, tak v trenérství. Je to pro moji osobní stránku důležité.
Co vám pomáhá v osobnostním rozvoji?
Třeba být stále pozitivní. O to více si to uvědomuji poté, co se mi přihodilo takové vážné zranění. Když je člověk negativní, tak se z toho může i zbláznit. Právě teď se věnuji mnoha dalším věcem mimo hraní, ale neustále trávím svůj čas okolo fotbalu, který miluju. Všechny tyto aktivity mi pomáhají rozšiřovat si své obzory a také se rozvíjet po osobnostní stránce. Zároveň se učím chovat jinak než hráč na hřišti.
Čemu se ještě věnujete mimo zmíněné věci?
Škole, na kterou mám teď mnohem víc času. Také se snažím být víc s rodinou. Pocházím z vesnice nedaleko Českých Budějovic a když hrajeme zápasy o víkendech, tak nemám prostor k tomu, abych jezdil za ní, tak se to teď snažím využívat naplno.
