Kvasniak – the danger man!

V 60. letech vyplňovali sparťané cestami do zahraničí dlouhé zimní přestávky, a tak se většinou s novým rokem sbalili a na měsíc se rozloučili se svými rodinami. Kolem titulových sezon 1964/65 a 1966/67 postupně navštívili Súdán, Egypt, USA, Mexiko, Chile, Argentinu, Nový Zéland, Austrálii, Singapur, Hongkong, Kambodžu a Uruguay.

Tedy, „navštívili“ není zcela trefné pojmenování. Na takových zájezdech hráči rozhodně neměli nouzi o tréninkové dávky pod dohledem trenéra Ježka, ani o zápasovou minutáž v rámci různých turnajových i přátelských klání. Například měření sil s předními jihoamerickými celky sneslo úroveň těch nejslavnějších fotbalových utkání. Hlavní roli v nich měl navíc často právě Kvašňák.

Za rok a půl měla Ježkova družina slavit první titul po jedenáctiletém čekání, ještě předtím však její kroky vedly na sever Afriky. V súdánském Chartúmu byli sparťané připraveni odehrát čtyři přátelská utkání s místními celky, jejichž taktika byla leckdy na pováženou. Hráči se například potají měnili při rohových kopech, aby měli po celou dobu dostatek sil.

Nebylo jim to nic platné, sparťané se v hlavním městě Súdánu radovali ze čtyř výher. Po většinu hry se musel Kvašňák prát s osobní obranou, přesto si však v konečném součtu připsal šest branek – to vše za žhavých paprsků afrického slunce. Teploty se vyšplhaly až na 35 stupňů, čehož sparťané využili ke koupání v bazénu místního řeckého klubu.

Nastal čas přesunout se do Egypta, kde se Ježkův výběr utkal se zákeřnějšími týmy. Znovu však ukázal svou sílu, když ovládl všechny tři zápasy. Před tím posledním došlo i na jízdu na velbloudech a návštěvu pyramid v Gíze. „Měli jsme příležitost sehrát se a upevnit kolektiv. To jistě prospěje,“ komentoval poněkud stroze Kvašňák poté, co se svými spoluhráči dosedl na zasněženou ruzyňskou ranvej.

Psal se 23. prosinec 1965, když se sparťané vydali na svůj historicky nejdelší zájezd do zahraničí. Dvouměsíčním pobytem za velkou louží navázali na zaoceánskou cestu z roku 1926. Zatímco tehdy se ještě výprava dopravovala do USA na lodi, tentokrát už nasedla do letadla. „Mám jedno novoroční přání. Abychom se všichni vrátili ve zdraví domů,“ glosoval před odletem Kvašňák pro Večerní Prahu. To ještě netušil, jak komplikovaná cesta nakonec bude.

Po přestupu na letišti v New Yorku putovali sparťané do cíle v Chicagu o hodinu déle než obvykle. Příčinou byla sněhová bouře. Jen díky zkušenému pilotovi se výpravě podařilo bezpečně přistát v mrazivém počasí, které vládlo po celou několikadenní návštěvu města kdysi známého svou početnou českou menšinou.

Právě naši krajané vzali Kvašňáka a spol. do své hřejivé náruče. Hráči se rozdělili do dvojic či trojic, ve kterých si pochutnávali na vepřovém, husách, knedlíkách… No prostě tradiční české kuchyni, z čehož trenér Ježek rozhodně neměl radost.

Zápas s uvadající chicagskou Spartou dopadl jednoznačně ve prospěch pražského celku. Na vítězství 6:1 se jednou brankou podílel také Kvašňák, který spolu s celým týmem vyhlížel příznivější teploty. Dnes už bychom totiž marně hledali rozhodčího, který by zahájil zápas navzdory 15 centimetrů vysoké vrstvě sněhu. A tak se sparťané na silvestra těšili z mexického oteplení.

O populárním Hexagonalu už toho v našich historických článcích zaznělo mnoho. Pohár pro vítěze nám unikl jen těsně – kvůli příznivějšímu skóre si ho ponechal domácí Atlas. Naše mužstvo si muselo zvyknout na vysokohorskou polohu, které bude na blížícím se šampionátu čelit také česká reprezentace. „Nedostatečná aklimatizace se nejvíce projevila na Kvašňákovi,“ psalo se po prvním zápase v Československém Sportu.

Na bolesti hlavy však dal Andrej v dalším průběhu turnaje zapomenout. Během hry si našel způsob, jak se zbavit svých strážců a postupně přemohl i únavu. Do Prahy si nakonec po právu odvezl cenu za nejlepšího hráče turnaje. Ani mexický tisk nešetřil superlativy: „Tvůrcem všeho byl Kvašňák, duch mužstva, který dokázal zakládat útoky a vypomáhat obraně osobitým a nenapodobitelným způsobem. Byl hlavní osou českého motoru.“

Návštěva Sparty byla pro obyvatele hlavního města Mexika zpestřením všedního života. Reportéři naše hráče doprovázeli na každém kroku. Malí kluci byli nadšení, když při přátelském fotbálku na ulicích dokázali sebrat míč Mrázovi nebo Kvašňákovi. Celý tým společně vyrazil například do muzea antropologie, k pyramidám v archeologické oblasti Teotihuacán, nebo na býčí zápasy. Jak by taky ne, když s hráči v hotelu Palace pobývali také dva španělští toreadoři.

Po turnaji se sparťané přesunuli do Leónu, kde sice Andrej kvůli zranění nenastoupil, nicméně mexickým přátelům ukázal i svou společenskou stránku. Sombrero na hlavě, kytara v ruce a oběd s hostiteli tak zničehonic nabyl impozantní atmosféru.

Dost bylo Mexika, před návratem domů ještě rychle na jihoamerický kontinent! Na stadionu v Santiagu, který Kvašňák dobře znal z finále mistrovství světa 1962, se Kvašňák představil pouze na půlhodiny, v Argentině udělal rodák z Košic větší vlny. V areálu týmu Racing Club Avelaneda totiž prokázal svou odvahu skokem do vody z pětimetrové výšky. Lepší byli pouze Josef Vojta, Milan Kolár a František Jílek, kteří se dostali na sedm metrů.

Právě Racing byl nakonec prvním přemožitelem našeho celku na americkém výjezdu. A nezadařilo se ani v posledním zápase s Independiente, které částečně zapříčinilo i Kvašňákovo vyloučení. S rozhodčími to Andrej uměl, nicméně tento argentinský nenašel pochopení pro jeho pokleknutí a sepnutí rukou ve snaze o prosbu zvrácení celého verdiktu.

Celkem k jedenácti utkáním nastoupili nakonec svěřenci Václava Ježka napříč dvěma měsíci v Americe. Kvašňák vstřelil sedm branek a stal se společně s Mrázem nejlepším střelcem zájezdu. Není divu, že o něj projevili zájem přední argentinští manažeři. Předseda klubu Karel Štefek ale všechny žádosti razantně odmítl.

Austrálie – poslední kontinent, na který náš klub ještě nezamířil. Až v roce 1967 jsme konečně měli tu možnost podívat se k protinožcům tolik oblíbeným ve Vršovicích. „Těším se, ale trenér nás asi brzy vrátí do reality,“ řekl Kvašňák těsně před odletem na Nový Zéland, kde měli sparťané odehrát první dvě utkání zájezdu. „Budeme muset trénovat den před utkáním i den po zápase, bez ohledu na sílu soupeřů. Nechci, aby nám příznivci na jaře zájezd vyčítali,“ dával mu za pravdu Ježek.

Cestu přes Rangún, Hongkong a Sydney strávili mnozí sparťané přemítáním, jak to vůbec bude u protinožců vypadat. Ostatně, stejnou otázku jim před odletem položili také novináři Lidové demokracie. „Shodou okolností jsem před dvěma dny viděl film o zvířatech, která žijí jen v Austrálii a na Novém Zélandu, a tak mám určitou představu,“ odpověděl Kvašňák.

A zvířátek nakonec bylo! Pták kivi na Zélandu, praještěrky a klokani v přírodní rezervaci u Melbourne a samozřejmě medvídek koala, s kterým se Andrej snažil mermomocí seznámit. Rukou dosáhl až ke špičce gumovníku, na jehož listech si medvídek pochutnával. To už se však k našemu útočníkovi blížil nespokojený hlídač, aby jeho snažení včas utnul.

Celá scénka byla zaznamenána na kameru, a následně dala název krátkému filmu Koala fandí Spartě, ve kterém naleznete unikátní záběry z této sparťanské cesty. Mimo jiné i Kvašňákovu jízdu na vodních lyžích. Komentářem navíc provází sám Kvašňák a mistři hereckého oboru Josef Bek s Jiřinou Bohdalovou.

To bychom ale předbíhali k úplnému závěru. Zpět do Aucklandu, kde hráči před úvodním zápasem navštívili dopravní a technologické muzeum nebo montážní továrnu. To nezůstalo bez povšimnutí novinářů, kterým se často „dařilo“ komolit česká jména. „Sparta Prague had included 1962 World Cup stars George Tichy, Andre Kvasnak and Thomas Pospichal in the team,“ psalo se v deníku The Auckland Star.

Ve dvou utkáních proti novozélandskému výběru nastřílely sparťanské hvězdy dohromady sedmnáct branek. Autorem pěti z nich byl Kvašňák, o kterém po přesunu do Sydney vyšel článek s titulkem „Kvasniak – the danger man!“ Jen kdyby ho netrápila ta vedra. V největším městě Austrálie se hráčům spalo těžko.

O něco příznivější situace panovala v Melbourne, kde sparťané znovu nadělovali příděly. Výběr státu Victoria porazili 5:1, tým australských Řeků Pan Hellenic Sydney pak dokonce 7:0. Před těmito výhrami došlo i na derby se Slavií, jen tou melbournskou. Dvoubrankové vítězství zařídili svými brankami Kvašňák s Vránou.

Z australského programu zbývala jen večeře u pana Domabyla, jehož manželka připravila řízky s bramborem a okurkou. „Poněvadž to byl náš poslední den, byli tam všichni, kteří o nás pečovali. Tančilo se a zpívalo. Bylo to důstojné rozloučení s Austrálií, na kterou budeme hodně dlouho vzpomínat,“ psal Kvašňák v jednom ze svých dopisů, které během výjezdu vycházely v deníku Práce.

Na začátku února se výprava přesunula do Singapuru, kde výběr trenéra Ježka odehrál dvě utkání s výsledným skóre 19:0. Ještě před návratem domů pak následovala návštěva Hongkongu. Kvašňáka zaskočily dvoupatrové tramvaje, které úplně nepočítaly s jeho rozměry, aby ho následně skolila teplota. Aspoň si jako jediný dopřál proceduru v orientálním masérském salonu: „Mé tělo si spletly s Václavákem, protože se po mně procházely a šlapaly jako po zelí!“

Ani v Hongkongu, ani na poslední zastávce v kambodžském Phnompenhu nebyli sparťané poraženi, a po dlouhých 39 dnech se tak spokojení vraceli do Prahy. Ve tři ráno je na ruzyňském letišti přivítal dav, který si při čekání krátil čas hudbou a zpěvem. Jako první z letadla vystoupil nejlepší střelec výjezdu. Andrej Kvašňák, the danger man.

Ještě jednou se s Kvašňákem a celým týmem podíváme na jihoamerický kontinent. Tentokrát byla cílovou destinací Uruguay a účast na tradičním mezinárodním turnaji Copa Montevideo. Náš Boeing 707 s názvem Düsseldorf opustil ruzyňské letiště 16. ledna 1969, tou dobou už se však měla sparťanská výprava dávno připravovat v dějišti turnaje. Pozdní odlet zavinily nesrovnalosti s finanční náhradou a letenkami.

Kromě hráčů se na palubu málem dostal také čtrnáctiletý Ivan Mistrík z Příbrami, kterého maminka poslala se stokorunou na nákup. Mladík se místo toho vydal až do Ruzyně, kde se chtěl se sparťany rozloučit. Domů se vracel se zážitkem na celý život, odznakem Sparty a společnou fotografií s Andrejem.

„Těším se na koupání, vezu s sebou troje plavky. V Chile nás nechtěli pustit do vody v mužských „bikinách“, tak jsem se pro jistotu pojistil,“ uvedl před třicetihodinovou cestou Kvašňák. Méně už vyhlížel utkání proti sovětskému družstvu: „S Torpedem Moskva to bude nejhorší!“

Nejprve však pálil v zápase s Nacionalem Montevideo, do jehož sítě poslal vyrovnávací branku z pokutového kopu. Po změně stran počastovaly přihlížející ženy slovenského původu naše hráče rudými karafiáty a hubičkami pro štěstí, které se opravdu dostavilo. Mašek se radoval z vítězného gólu, Kvašňák odcházel s roztrženým nártem a třemi stehy, a tak proti Torpedu nakonec nemusel nastoupit.

Na hřiště se sparťan století podíval až ve druhém poločase utkání s Velezem Sarsfield, kdy jeho spoluhráči prohrávali už 0:4. Plný sebezapření dirigoval hru a sám připravil několik šancí, které však nepadly na úrodnou půdu. Náladu si naše mužstvo spravilo proti Independiente. Argentinci vyběhli na trávník v červených dresech, a tak jsme vzali za své modré dresy našeho prvního soupeře. I díky tomu stáli na naší straně domácí fanoušci, kteří přihlíželi pětigólové kanonádě. Jak psal novinář Otakar Dolejš: „Vůbec už nevadilo, že Kvašňák v návalu radosti nebo snad i soucitu zahodil penaltu!“

Díky druhému místu v turnaji jsme si domů odváželi metr vysoký pohár, to už ale hráči vyzvídali, kam se pojede dál. K výpravě přidělený člověk Jorge D’Elmar měl na starost plánování zpáteční cesty. Postupně však zklamané hráče zbavoval nadějí na původní trasu přes Chile, Peru, Ekvádor, Kolumbii nebo Mexiko. Zbývalo tedy odehrát přátelský zápas v Argentině s River Plate a dvě odvetná utkání v Montevideu.

A jak to bylo s tím koupáním? Trochu ho bylo, hlavně na koupališti v Carrasco Polo Clubu, které je fotografiemi zdokumentované ve sparťanské kronice. Po návratu do Prahy však Andrej netajil své zklamání: „Osobně jsem se hrozně těšil na koupání, z toho moc nebylo. Ale myslím si, že se to vyplatilo.“

Závěrem nutno dodat, že Kvašňák se podíval také do mnoha dalších zemí. Dvakrát si zahrál na světovém šampionátu, v rámci evropských pohárů pak spatřil Londýn, Lausanne nebo prokletý Bělehrad. Kariéru zakončil v belgickém Mechelenu. Nejlíp mu však vždy bylo doma – na Letné.