Kvašňák 90

Brzy po příchodu z Košic se stal šéfem, kterého respektovali spoluhráči, funkcionáři i trenéři. Stačilo mu jen málo k tomu, aby rozesmál publikum, znervózněl i zmátl soupeře a vyhecoval spoluhráče. Především však byl vynikajícím fotbalistou, který svou levačkou uměl téměř všechno. Přesně přihrát do gólové pozice i třeba na padesát metrů, střílet technicky a razantně, hlavou posílat míče na volné spoluhráče a do soupeřovy sítě, nebo za každé situace úžasně improvizovat. Ze hřišť vyháněl stereotyp a nudu. Byl to prostě fotbalový génius.

Ve Spartě se rychle zabydlel, a zanedlouho se stal také klíčovým hráčem národního mužstva. Trochu ho sice přibrzdila operace menisku, ale už v roce 1962 pomohl reprezentačnímu týmu k zisku stříbrné medaile na mistrovství světa. Naše mužstvo pak o několik týdnů později dovedl k záchraně v první lize. „Dvě památná existenční střetnutí se Žilinou a tituly v roce 1965 a 1967 byly mé nejkrásnější chvíle na domácí scéně,“ připomínal často s velkou spokojeností.

Jeho popularita se rychle šířila i v zahraničí. Po zmíněném šampionátu v Chile o něj mělo zájem několik renomovaných klubů. Ve Stuttgartu a v Mnichově mu nabízeli desetitisíce západoněmeckých marek, slibovali rodinný domek, trvalou existenci a další požitky, ale Andrej všechny tyto lákavé nabídky odmítal. „Jsem Pražák a sparťan. Přijel jsem k vám hrát fotbal a zase se vrátím domů, kde na mě netrpělivě čekají moji dva kluci,“ odpovídal vždy každému zájemci o jeho služby.

Ve 33 letech, kdy už měl zenit své výkonnosti za sebou, se přece jen vydal do zahraničí – belgického Mechelenu. Hned po návratu však vedly jeho kroky zase na Letnou a okamžitě byl oporou jedenáctky sparťanských internacionálů. Zůstal stejným šibalem, diskutérem a bavičem. Pořád hrál a žil pro lidi. Jen málokdy pak jako fanoušek chyběl při ligových či pohárových zápasech našeho mužstva. „Vždyť jsem zde prožil nejúžasnější fotbalová léta svého života a bez milované Sparty by mně bylo moc smutno,“ zdůrazňovala sparťanská legenda.