Dokazovat, že jsem dobrý hráč

Penxič, z mrazivé Prahy jsme se přesunuli do španělského tepla. Pocity?
Nepamatuju si, že bych někdy odehrál zápas v takové zimě a sněhu jako proti Ústí. Ale myslím, že jsme se s tím popasovali dobře. V Marbelle samozřejmě panuje mnohem lepší počasí, takže jsme rádi, že tu můžeme soustředění absolvovat.

Čekal jsi, že se po čtyřech měsících od návratu na druholigový trávník podíváš s áčkem do Marbelly?
Samozřejmě je to krátká doba, ale šel jsem si za tím. Každý den své rekonvalescence jsem mířil k cíli dostat se do áčka. A povedlo se. Přišel první zápas v lize, poté v poháru. Teď jsem tady, což jsem upřímně ani nečekal, ale mám z toho obrovskou radost. Koleno drží a já se cítím velmi dobře.

Trenér Loučka během podzimu říkal, že tě museli brzdit, abys návrat neuspěchal.
Každý další den jsem se chtěl posunout o něco víc, ale často jsme museli úplně přibrzdit, například vynechat trénink venku a zůstat jen v posilovně. Bylo to hodně o hlavě. Možná jsem byl někdy na lidi kolem mě nepříjemný, ale jsem rád, že mě všichni podrželi. Teď vidím, že měli pravdu. Každý krok dával smysl.

S psychikou jsi musel pracovat už při tvém prvním vážnějším zranění před třemi lety. Vidíš mezi nimi nějaké rozdíly?
Tohle druhé zranění bylo náročnější v tom, že koleno opravdu hodně bolelo. Nejdřív tři týdny čekáte s bolestí na operaci, poté šest týdnů chodíte o berlích. Trvalo dlouho, než jsem začal vůbec chodit, a přitom se stále ozývala bolest nebo jsme museli dávat pryč otok. Hlava je hrozně důležitá. Každý, kdo si těmi devíti měsíci prošel, to dobře zná. Určitě mi však pomohlo, že jsem si předtím dlouhou, sedmiměsíční pauzu už prošel. Doufám, že už jsem si to vybral.

Pomohlo i to, že brácha Lukáš také laboroval s těžkým zraněním?
Nevím, jestli šlo přímo o tu jeho zkušenost, ale bylo důležité, že jsem s ním během prvních měsíců rekonvalescence mohl být v B-týmu. Dodával mi chuť a odvahu se dále posouvat, přestože to bylo opravdu složité.

O vašem vztahu všichni dobře víme. Jak to tedy vypadá u Penxových na návštěvě? Mluví se jen o fotbale?
To se snažíme vlastně každý večer, pobavit se o našich dnech. Ne vždy to vyjde – brácha působí v lize, já zase začal cestovat s áčkem. Když už ale čas máme, jdeme si zahrát tenis nebo vyrazíme na večeři s přítelkyněmi. Náš vztah se snažíme udržovat.

Každý z vás působí trochu jinak. Jak bys popsal rozdíly ve vašich povahách?
Brácha je určitě mnohem víc extrovertní. Když někam přijdeme, většinou mluví a já jen tak přikyvuji. Ale ne, myslím si, že už jsem se v tomhle dost zlepšil. Třeba i směrem ke komunikaci s médii.

Pojďme se vrátit zpět do Marbelly. Kdy ses dozvěděl, že pojedeš s námi?
Byl to poslední předzápasový trénink podzimu, připravovali jsme se na Aberdeen. Trenér Priske mi po něm prozradil, že s áčkem budu pro tuto chvíli pokračovat a pojedu také na soustředění, tak ať se co nejvíc ukážu.

To se ti povedlo při úterním beep testu, vydržel jsi mezi posledními.
Přitom bych neřekl, že mám tak dobrou kondici jako Marty, Ryny nebo Kadeř. Myslím si, že dokážu vydržet dlouho ve vysoké intenzitě. Hodně toho naběhám, vracím se dozadu. Yo-Yo test se mi povedl, ale na druhou stranu, před několika dny nám byl na Strahově naordinován delší běh, ve kterém mi to úplně nevyšlo. Dostal jsem to trochu sežrat od trenérů, takže musím makat!

Během testu tě hodně podporovali spoluhráči. Takový výkon může adaptaci v kabině jedině pomoci.
Už když jsem se na podzim přemístil k A-týmu, vzali si mě mladší kluci do party. Určitě je to o tom něco předvést. Dokázat klukům, že fotbal umím a patřím sem. Samozřejmě, na začátku docházelo k chybám, nějakou dobu mi trvalo zvyknout si na to tempo. Teď už je to lepší, v zápasech jsem se cítil dobře. Prostor pro zlepšení mám však stále obrovský.

Na soustředění odcestovalo také několik kluků z akademie. Ještě ho moc nebylo, ale jak plánujete trávit volný čas?
Bydlím na pokoji s Lukym Moudrým, máme to takhle už tak pět, šest let co spolu jezdíme i na reprezentační akce. Přivezli jsme si playstation a šipky, bohužel nám zatím chybí terč. To musíme ještě zařídit.

Takže ti neuniklo nedávné mistrovství světa?
Vlastně mě šipky chytly při tom minulém, kdy jsem měl zrovna po operaci. Poté jsem začal chodit bez berlí, celé večery jsem stál u terče a nerovnoměrně zatěžoval nohy. Druhý den jsem to vždycky cítil, ale na Strahově nemohl nic říct! Teď už se to samozřejmě ví, hodně jsem během rekonvalescence spolupracoval s Ferdiou Verbruggenem, kterému jsem se svěřil. Potřeboval jsem trénovat, ztrácel jsem oproti ostatním. „Hlavně opatrně,“ říkal mi!

Kdo je tvým oblíbencem?
Luke Littler. Ale šipky od nikoho konkrétního nemám. Do nedávna jsem hrál s nějakými obyčejnými, až teď jsem si koupil lepší, tak mi to bude házet. Je to samozřejmě hlavně o šipkách, že ano.

Spolu s kluky z rezervy máte za sebou těžký podzim, po němž přezimujete na čtrnáctém místě tabulky. Jak se ohlížíš za první půlkou druholigové sezony?
Podzimy v B-týmu jsou velmi podobné. Do druhé ligy jsem poprvé zasáhl v minulé sezoně, přesto se kádr od té doby dost změnil. Musíme se sehrát, zvyknout si na dospělý fotbal. Mezi dorostem a druhou ligou jsou obrovské rozdíly, především v intenzitě a v soubojích. Každému trvá adaptace rozdílnou dobu, klidně i několik měsíců, což je normální. Proto je podzim o něco složitější. Na jaře už musíme být lépe připraveni.

V mládeži jsi byl zvyklý vyhrávat. Jaké to je najednou zažít výsledkově horší období?
Je pravda, že v devatenáctce jsem strávil jeden rok, během kterého jsme získali double. Dařilo se nám i v nároďáku, takže člověk je namlsaný a najednou se rve o každý bod. To ale nic nemění na tom, že jsem se tehdy do rezervy chtěl strašně posunout. Navíc hned ve svém prvním zápase jsem nastoupil s bráchou a vyhráli jsme. Krásnější vstup do dospělého fotbalu jsem si nemohl přát.

V týmu máme hned několik kluků ze strahovské akademie, kteří prošli přes B-tým nebo hostování až do áčka. Přihlížel si k tomu už před lety v akademii?
Myslím si, že je to přirozená cesta. Jak jsem tak koukal na kluky, kteří jsou lehce nebo stejně starší jako brácha, líbilo se mi, že ve 20 nebo 21 letech už začali hrát ve Spartě. Rád bych v té nastavené cestě pokračoval. Teď se musím co nejvíce přiblížit všem tady, abych mohl sbírat minuty.

Doufám, že koleno tě přitom podrží.
Každému hráči, který se musel s něčím takovým potýkat, dojde, že zdraví je opravdu to nejpřednější. Dobře, nemusí se ti dva nebo tři měsíce dařit, ale stále máš šanci to ovlivnit. Při zranění jen čekáš. Před rokem jsem si moc přál dostat se zpět do formy bez toho, aniž bych něco cítil v koleni. Poté jsem chtěl všem co nejdřív dokázat, že jsem fotbal nezapomněl. Povedlo se mi dostat se do základní sestavy béčka, získat první starty v áčku. Teď chci dál dokazovat, že jsem dobrý hráč. Jinak to nejde.