Sedmnáct let trenérem brankářek ve Spartě

Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Na prvním tréninku jsem byl ve Spartě na Velikonoční pondělí v roce 2003. Já měl předtím v sobotu svůj zápas a jak bylo volno, tak jsem jel na chalupu u České Lípy. Do toho mi volala Eva Haniaková, jestli nechci pro ženy udělat brankářský trénink. Takže jsem jel zpět do Prahy. A rovnou jsem skočil i do národního týmu, díky tomu, že tam byli ze Sparty Eva Haniaková a Dušan Žovinec.

Předtím jsem nic netrénoval, byl jsem aktivním hráčem. A ženský fotbal jsem viděl pouze okrajově. Když jsme třeba někam jeli hrát, tak jsem viděl, že tam na hřišti hrály nějaké holky, ale víc jsem to nevnímal. A ani jsem původně nikdy trénovat nechtěl. Po prvním tréninku jsem již ve Spartě zůstal, asi jsem se osvědčil. (směje se) Trénování mě bavilo a chytlo.

Na začátku mě překvapilo, jak velké mají holky nedostatky – na to, že jsou to již dospělé hráčky. Byla tam třeba Zuzana Pincová, jednička Sparty i národního týmu, která začala s chytáním v šestnácti letech, jak jsem se následně dozvěděl. To je potom jasné, že ten handicap v porovnání s chlapským fotbalem je obrovský. A to ona byla paní brankářka.

Jako trenér jsem měl spoustu vyžití. Byly holky, které třeba předpoklady pro chytání moc neměly, takže jsme se s tím nějaký čas prali. Ale pracovali jsme s nimi a výsledek se časem dostavil. Základna hráček nebyla velká. Tenkrát to nebylo slavné ani s mládežnickými kategoriemi. Když měly holky ruce, nohy a bavil je fotbal, tak v šestnácti hrály v dospělé kategorii. Takhle začínala i Petra Vyštejnová nebo sestry Martínkovy, hned mezi dospělými. I holky, které věkově nespadaly do žen, chodily občas trénovat s námi s áčkem.

Byla to doba, kdy jsme ve Spartě trénovali kohokoliv. V zájmu celého českého fotbalu. I z jiných ligových týmů jsme se hráčky snažili posouvat dál. Hráčky byly v národním týmu, měly nějaký potenciál, tak jsme se jim věnovali, i když byly třeba ze Slovácka. Ta doba byla úplně nesrovnatelná s dnešní.

Sledoval jsem loni zápas reprezentace žen se Španělskem. My jsme s nimi před lety hráli a bojovali jsme o postup do baráže na EURO. Byly to vyrovnané zápasy, fotbalově jsme byli i v určitých pasážích lepší. Ale protože naše holky chodily do práce a tím pádem jsme nemohli tak často trénovat, nestačili jsme soupeři fyzicky.

Když to porovnám s kvalifikačním zápasem v loňském roce, tak jsme byli ve všech ohledech horším týmem. A nemůže být pro mě omluvou, že se to nepovedlo nebo že to byl den „b....“. Hovořím o základních věcech jako je nasazení, bojovnost, týmovost a taktika.

Dospělé gólmanky v dnešní době již základy mají a můžeme pilovat, co je třeba. Dost často jsou tam ale nesprávné návyky, které se nepodaří zlepšit na takovou úroveň, na kterou by to chtělo. U dětí je výhoda, že jsou do toho hodně nadšené, nechají si poradit. A jdou rychle dopředu, zlepšují se.

Jako trenéři musíme dbát na to, aby hráčka, která jde v patnácti letech do juniorky, byla stále nadšená do fotbalu, bavilo ji to a fotbal byl součástí jejího života a ne aby byla znechucená a fotbalem přesycená, i když třeba každý rok zvedá nad hlavu mistrovské trofeje.

Zažil jsem hráčky, které byly v mládežnických reprezentacích obrovskými talenty, ale nechtěly pracovat a fotbal je postupem času přestal bavit. Viděl jsem také, že holky jsou schopné s fotbalem ze dne na den skončit. I přesto, že jsou talentované a ve své kategorii patří mezi nejlepší v Česku.

Stávalo se, že do dospělé kategorie ve Spartě přišly holky, které neuměly bojovat. Když se prohrávalo, tak se sesypaly. Vždy totiž byly zvyklé vyhrávat. Toto je případ některých odchovankyň Sparty a Slavie.

V českém dětském a žákovském fotbale se dost často hraje především na výsledek a přes to nejede vlak. Na tom musíme všichni zapracovat. Já to vidím tak, že opakované výhry, bez nějaké větší snahy, ukolébají hráče a on se dostane do stavu, že je to samozřejmé a odnese si to sebou do vyšších kategorií, kde už ale neumí zareagovat, přepnout na vyšší úroveň a jde si zápas takzvaně jenom zahrát.

Nejen výhry jsou pro hráče důležité a výchovné. Souvisí to také s tréninkovým procesem, kde je potřeba stavět týdenní režim tak, že pouze poctivou přípravou se hráčka propracuje k nominaci na vrchol týdne a tím je víkendové utkání, které je odměnou za vynaložené úsilí. Při nominaci je potřeba přihlédnout také k tréninkové docházce či výsledkům ve škole.

Chci, aby moje svěřenkyně fotbal bavil. To je pro mě priorita. A jestli je něco naučím? Myslím si, že ano. Musí to posoudit trenéři, kteří hráčky přeberou po mně. Hlavní je však chuť pracovat. Hráčka může být kdovíjaký talent, ale když nemá chuť, tak se s ní nic neudělá a dříve nebo později s fotbalem skončí.

Byly hráčky, kterým jsme říkali, ať zlepší hru slabší nohou, ať zlepší souboje. V mládí si však nedaly říct, a tak své slabiny vůbec nezlepšily a přenesly si je i do dospělého fotbalu. Když je pak pozorujete s odstupem času, tak vás občas přepadá beznaděj.

Brankářské tréninky na Spartě mám pondělky a čtvrtky. Často mám brankářky na celý trénink, jsou i období, kdy mám brankářky jen na půl nebo tři čtvrtě hodiny. V kategorii starších a mladších žákyň mám šest sedm golmanek. Další mám v přípravkové kategorii, to jsou další dvě nebo tři. Záleží také, jak se hráčky sejdou. Je třeba fotbalistka, která hraje s chlapci a k nám dojíždí jen jednou za čtrnáct dní, za měsíc.

Máme skupinu, kde spolu tohle všechno komunikujeme, s hráčkami i rodiči. U hráček chci, aby komunikovaly se svým trenérem, nebály se toho. Aby to nebyly holky, co během tréninku neřeknou ani slovo. Chci vědět, jak se cítí, co chtějí zlepšit, jestli je něco nebolí a podobně.

S trénováním mi nově pomáhá Radim Garčár, obhospodařit všechny věkové kategorie není totiž možné jen v jednom člověku, navíc když je tam velká rozdílnost v dovednostech a věku holek. V chladných měsících je také lepší, aby trenér měl méně holek a s o to větší intenzitou se jim mohl věnovat. Aby holky byly stále v ideální provozní teplotě a něco se za trénink naučily.

Chybí nám dobrá tréninková praxe. Je otázkou, jestli nezvýšit počet tréninkových jednotek ve Spartě. Uměl bych si představit, že by v mladších žákyních byly tři tréninky týdně a ve starších čtyři tréninky. Je to potřeba, abychom byli schopní konkurovat Evropě.

Holky, co mám teď u mládeže ve Spartě, jsou extrémně šikovné. Máme také spoustu holek, co kromě fotbalu dělají i basket, atletiku a další sporty. Do zhruba dvanácti let bych v tom holky nechával, aby měly každý den rozdílný pohyb.

Ze zkušenosti můžu říct, že co se hráčky v rámci fotbalových dovedností naučí do patnácti let, to v nich je. Zůstane to tam a můžeme na tom stavět. Když holky v mládí něco zanedbají, je poté hodně těžké je to doučit. Jako příklad u brankářek uvedu padání pod nohy hráčům. Přirovnal bych to k hlavičkování hráček v poli. Je těžké k tomu ženu v dospělosti přesvědčit. Schválně se zeptejte nějaké ženy na ulici, jestli si nechá spadnout na hlavu míč, který k ní letí čtyřicet metrů.

Brankářka, která ve čtrnácti nechce pořádně skákat, se pak hrozně těžko učí skákat v osmnácti. Čili se snažíme, aby holky byly co nejvíce komplexní, když pak v patnácti přecházejí do juniorky. Snad jediná věc, kterou moc neděláme, jsou centry. Souvisí to i s tréninkovými plochami, na půlce hřiště trénují třeba tři týmy zároveň, takže se tam těžko vydobude prostor pro dlouhé centrované míče.

Fotbalová kariéra hráček velmi závisí na rodičích. Rodič ve spolupráci s trenérem zajišťuje, jestli daný hráč bude dobře vychovaný a bude směřovat k fotbalu. Rodiče – stejně jako hráčky – také nemůžeme přesytit fotbalem. Ždímat rodiče zápasem nebo turnajem v sobotu i v neděli není podle mě úplně dobře. Pak se totiž můžeme dostat do stavu, kdy rodič řekne „Hele, co kdybychom nejeli na zápas, já si potřebuji něco zařídit.“ A dítě odpoví „No tak jo.“

Dlouhodobě bojujeme s tréninkovou docházkou, která má podle mého právě spojitost s víkendovým vytížením celé rodiny a negativně se pak odráží v tréninkové docházce. A to se zákonitě odrazí na dovednostech hráček, které v pozdějším věku nedoženete.

Sám mám děti věnující se sportu, všechno platím a jezdíme po celé republice. A když mám jeden den volný, jsem za to šťastný. Když mě však bude někdo nutit – a to fotbal je sport, který se dnes hraje takřka celoročně – tak takový režim bych byl schopný vydržet tak dva roky. A pak se sesypu a řeknu ne. Život potřebují žit jak děti, tak zároveň i rodiče.

Spousta rodičů s hráčkami nebydlí v Praze, takže to není tak, že hráčka přijde ze školy, tašku hodí do kouta a může jít pěšky na trénink. Potřebujeme rodiče, aby své děti třeba třicet kilometrů na trénink odvezli. Bariérou také je, když rodiče pracují do pěti a tréninky začínají dříve. Základem je komunikace všech zúčastněných, cílem je děti naučit co nejvíce. A aby smyslem jejich života byl sport, respektive fotbal.

Na psychiku u hráček dbám, sám vím, jak je těžké prodat to své umění. Psychika holek je navíc jiná než u kluků. A u postu brankáře je to psychicky ještě složitější. Už v deseti letech dokáží být holky nervózní a hrát jen na padesát procent svého maxima. Snažíme se na tom pracovat. Vysvětlovat, že fotbal je zábava a měl by nám přinášet radost.

Záleží také na tom, jakou má člověk mentalitu. Někdo se s lacině inkasovaným gólem nevyrovná celý zápas, někdo to hned hodí za hlavu. Důležité je, aby správně fungoval tým. Když k brankářce přijde hráčka a ještě ji seřve, není to dobře a je to úplná konečná. Naopak když třeba stoper golmanovi psychicky pomůže, brankář se ze své chyby snáze vzpamatuje.

Největší chyba, která se dělá u dětí, je chtít za každou cenu vyhrávat. Jako trenér žáků přece nejsem hodnocený za to, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme. Mě by měl hodnotit trenér juniorky a dospělých na základě toho, v jakém stavu jsem mu holky předal.

Hlavním cílem jsou dovednosti, ne vyhrávat mistrovské tituly v žácích antifotbalem či pouhou fyzickou převahou. Nebo je chybou, když se dítěti v deseti jedenácti letech řekne „Z tebe nic nebude.“. Je to možná i naší českou mentalitou, je však potřeba to změnit.