„Na Pepču vzpomínám hodně, často na něj myslím. Jsou to už tři roky, což se zdá neuvěřitelné. Strašně to letí. Je zvláštní, kolik už se od té doby stalo, jak ten čas utíká. Tři roky…
Dá se říct, že jsem byl u většiny důležitých momentů v Pepíkově fotbalovém životě. Byl jsem tenkrát na tom letním turnaji, kde si těžce zlomil nohu a musel pak dlouho pracovat na návratu na hřiště. Rok nebo dva potom jsem byl v Liberci, když tam z Brna přicházel. Pak jsem zažil jeho první starty v reprezentaci i jeho rozhodování, kam půjde z Liberce dál.
Měl tenkrát víc nabídek a já ho právě při reprezentačních srazech přemlouval, ať jde za námi do Sparty. A pak, když jsem se do Sparty sám vracel, jsem stihl zažít jeho další těžké rozhodování, když odcházel. Loučení a konec ve Spartě. A za pár měsíců se stala ta tragická věc.
Když na něj myslím, většinou si současně sám pro sebe filozofuju o tom, jak důležitá jsou zdánlivě malá a bezvýznamná rozhodnutí v našem životě. Každé rozhodnutí, které v životě uděláme, i když mu třeba nevěnujeme velkou pozornost, nás někam směřuje. Každé z nich může být osudové, aniž by nás to hned napadlo.
Série rozhodnutí Pepíka nasměrovala až k tomu, že přestoupil právě do Turecka, do toho daného klubu, že byl na tom daném zápase a jel po té konkrétní cestě. Říkám si, že kdyby se nějaká maličkost odehrála odlišně, mohlo to celé dopadnout jinak a Pepča tu s námi mohl stále být. Strašně mě mrzí, co se mu stalo.
Pepíku, pořád na tebe vzpomínám a těžko akceptuju, že už tady nejsi. Pořád si říkám, že stačilo změnit pár drobností a všechno mohlo být jinak.
Ale čas se vrátit nedá.
Už to jsou tři roky.
Myslíme na tebe.“
