Radek Štrobl: od hokeje k fotbalu

„Do svých dvaceti let jsem hrál hokej. Začínal jsem v mém rodném Vyškově na Moravě, kde jsem hrával například s Michalem Groškem, který to z nás nakonec dotáhl nejdále a to až do NHL (526 zápasů, 221 bodů). Měli jsme zde opravdu skvělou partu, na kterou se nezapomíná. Proto se mi v roce 1986 dost změnil život stěhováním do Prahy. Nebyl jsem nikdy příliš vysoký a tak o mě slavná pražská ‚S‘ nestála. Hrál jsme tedy za provinční klub z Prahy 6 - Hvězdu Praha a povedlo se nám Spartu dvakrát porazit. To byla sláva. Dostal jsem se ve své hokejové kariéře do dorostenecké ligy. Posledním týmem, ve kterém jsem se proháněl po ledě, byla Konstruktiva Praha - dnešní Kobra.

S hokejem jsem skončil jako většina lidí v takzvaném telecím nebo lépe řečeno neuváženém věku. Důvodů, proč jsem už nechtěl pokračovat, bylo hned několik. Špatná parta v týmu, menší zranění, velká únava v kombinaci hokej - zaměstnání a pak taky ty lásky. Sport, hlavně fotbálek, se stal na čas pouze rekreačním, ale i v tomto čase  jsem si zahrál se skvělými fotbalisty. Na barrandovském sídlišti jsem po dva roky hrával doslova na plácku každou volnou chvilku fotbálek s dozrávajícím skvělým odchovancem Sparty Tomášem Junem, budoucím mistrem Evropy do 21 let z roku 2002. Zahrál jsem si párkrát ve slavné Hanspaulské lize s dalším Tomášem a to Poštulkou, brankářem Sparty s níž získal hned šest titulů. Sedával jsem s ním tenkrát i ve školní lavici.

Zlom přišel stěhováním do Milovic. Zde jsem byl vlákán do pasti a přemluven místní partičkou sportujících tatínků, abych si šel taky občas kopnout. Nakonec se z občasného kopání stal téměř každodenní fotbálek. Celé to vyvrcholilo vznikem velice kvalitní Milovické ligy malého fotbalu. Vzpomínám si na zápas, ve kterém jsme hráli proti současnému sparťanovi Ondřeji Zahustelovi v době jeho velkého růstu po přestupu do Sparty. Dal nám tenkrát gól, ale my jsme vyhráli 2:1. Šest dní poté hrál za reprezentační áčko proti Srbsku. Češi vyhráli 4:1 a on dal oku lahodící gól. Říkali jsme si, že na Srby to stačí, ale na nás ne (smích).

Vzhledem k slavným a sympatickým osobnostem sportu, kterým jsem zkřížil cestu, nemohu zapomenout na ten asi největší zážitek. Při trenérském angažmá v Dukle Praha jsem vedl dívčí přípravku. Trénovali jsme někde v Praze - Sedlci. Najednou se uprostřed tréninku zakoukám na skupinku rodičů a vidím slavný hokejový obličej. Říkám si, že se asi pletu. Jdu za vedoucí týmu zjistit o co jde se slovy „Maruško, je to ten, co si myslím?“. A ona v klidu „Jasně, je to on.“ A kdo tedy to byl? Byl to Patrik Eliáš! V týmu měl dceru a já díky tomu zažil neuvěřitelné soustředění v Heřmaničkách, kde jsem s tímto neskutečně skromným Panem hokejistou strávil nezapomenutelný týden. Mám díky tomu krásné zážitky se skvělým chlapem, který má neskutečně rád obyčejné arašídové křupky."

„Když se nám narodil syn, řešili jsme obvyklé, co bude dělat. Sportovně byl nadaný. Já jsem samozřejmě tíhnul k milovanému hokeji, ale ten se tu v okolí, bez toho, aby se člověk nestal taxikářem na plný úvazek, nikde moc hrát nedal. Takže zvítězila volba a láska číslo dvě – čutaná v místním AFK Milovice, kde se mládež rozvíjela pod značkou Fotbalová škola Milovice. Až tady jsem zjistil, že se zde v místních podmínkách dělá fotbal opravdu nově a to moderně, přímo jako v dnešních akademiích. Asi za půl roku mě jako rodiče oslovil šéftrenér a hlavní postava celého projektu budoucnosti Jaroslav Bobčík, jestli bych nezačal trénovat. Moc se mi nechtělo. Znáte dnešní lidi…  Nakonec jsem na to přeci jenom kývnul a dostal na starost, jak už to tak bývá, ty nejmenší fotbalisty. Klapalo to od začátku strašně dobře. Bude to znít, že se chválím, ale všechny týmy, co jsem za jedenáct let vedl od nejmenších po starší žáky, tak se vždy rychle zlepšovaly a provázel je úspěch. Tohle mě na trénování baví. Ta práce s týmem i jedincem. To, jak se zlepšují a rostou."

„Činnost Fotbalové školy Milovice byla na jaře roku 2013 ukončena tragickou událostí. Počáteční tahanice o klubové peníze vyvrcholila závažnými obviněními, která vyústila v sebevraždu šéftrenéra Bobčíka. Ironií osudu zůstává, že člověk, který v podmínkách místního klubu rozjel projekt na úrovni dnešních fotbalových akademií a byl za svou přínosnou činnost místními politiky oceněn v soutěži Sportovec roku v kategorii Trenér roku, byl stejnými lidmi nakonec očerněn a jeho nadčasový projekt tímto definitivně zničen. Fotbal v Milovicích se vrátil zpět na regionální úroveň. Většina lidí demonstrovala nesouhlas s těmito událostmi odchodem z klubu AFK Milovice kamkoliv do okolních klubů. Pomocnou ruku a fotbalové zázemí nabídl nedaleký klub TJ Straky. Zde jsem pokračoval v trénování se stejnou partou kluků i já. Pouze jsme změnili dresy. Reprezentovali jsme teď malou vesničku na Nymbursku.

Jednoho krásného dne jsme se zúčastnili velkolepého turnaje E.ON v Hradci Králové. Byly tam opravdu dobré týmy a my všechny poráželi a došli tak až do finále proti nejlepšímu týmu téhle kategorie u nás - domácímu Hradci Králové, který všem naděloval. Ani my jsme moc nepochodili, ale úplně špatné to nebylo. Krásné bylo poslouchat lidi kolem, jak zjišťují vše o Strakách. „Straky? Kde to jako je? Co to je za tým?“

Dodnes jsme ve Strakách v jejich klubovně vyfocení jako finalisti E.ONu. Ta fotka to byla vůbec sranda a moje první setkání s dalším Tomášem, tentokrát Holešem. Šli jsme se tenkrát fotit před reklamní billboardy a stál tam nějaký chlápek, roztáhl ruce a říká „Tak pojďte kluci, uděláme fotku“. Já mu na to na to říkám „A vy se jako budete fotit s námi, nebo co?“. On na to „No a vy nechcete?“. Chvilku na něj zírám než mi to došlo a celou věc ukončuji závěrečnou peckou "Jo ták, vy budete asi ten hradeckej fotbalista". Ukázalo se, že to byl Tomáš Holeš, tehdy hrál za Hradec, teď je reprezentant a hráč Slavie. No prostě totální faux pas. Moji asistenti, co ho hned poznali, z toho byli totálně vysmátí."

„Snažím se se svými svěřenci mimo tréninky hodně mluvit a chci, aby se na fotbale cítili vždy dobře. Jen tak dosáhnete jejich nejlepších výkonů. Po svých holkách chci, aby uměly dávat góly. Přijedeme na turnaj, dáme dvanáct gólů a skončíme třeba čtvrtí. Ano, jsou trenéři, kteří se svým týmem dobře brání, taktizují a pak za celý turnaj dají jeden gól a skončí druzí nebo třetí. To je však podle mě v mládežnickém fotbale úplná tragédie. Oni nechápou, že bráněni a defenzivu dostanete do hráčů během krátkého času a pak budou bránit jak Itálie v osmdesátých letech. To je jen o taktice. Ale já potřebuji, aby ty holky uměly překonat tohle bránění a dávaly góly. To se pak již ve starším věku těžko učí. Dalším důležitým prvkem rozvoje v tréninku je to, že všechna cvičení musí připomínat zápasové situace a musí směřovat k určitému postupnému rozvoji. Musím mít plán a postupné body posouvání pro kompletní rozvoj.

Hrajeme často zápasy, které bychom dokázali vyhrát 1:0, ale prohrajeme je 1:3. Hrajeme ale hru, která má za cíl všestranný herní rozvoj. Vzadu rozehrávka a klidně i na riziko, nebát se kombinovat pod tlakem, nebát se přejít přes protihráče a tak dále. Je toho opravdu hodně a každý bod je minimálně na pořádný odstavec. V mládeži už to dnes říká každý, že chce hrát fotbal a že nehraje na výsledky. Také chci vyhrávat, ale soustředím se na to, abych tomu neobětoval naši hru. Paradox je, že do hráček se snažím dostat pravý opak. Sebevědomá hráčka, která chce vyhrát je ten nejnebezpečnější soupeř a když jí přidáte fotbalovou kvalitu, tak máte vyhráno."

„Příkladem takového špatného učení je v přípravkách hra a taktika rozestavení na malý a velký čtverec. Hráčky pak dosti pasivně doslova stojí na těch svých puntících a plní si svůj úkol, který stejně moc nechápou a kdyby jim ho někdo věčným pokřikováním nepřipomínal, skončilo by to stejně neslavně. Drží si ten svůj čtverec. Když soupeř získá balón, tak se zmenšuje a po získání míče zase zvětšuje. Není tady ani žádné myšlení, je to jen spartakiáda a veškerá aktivita na hřišti, kterou jako návyk potřebujete do hráček v tomhle věku dostat, je prostě v háji a to téměř nenávratně.

Zažil jsem situaci, kdy jsem převzal tým a začal s ním hrát aktivní způsob hry a napadání. A jedna hráčka pak vběhla do sektoru jiné spoluhráčky, která na ni začala řvát „Co mi sem lezeš! Sem mi vůbec nelez!“. To je pak úplně špatně.

Pro mě je lepší, když se snaží získat míč co nejvíce hráček a otevřou tím klidně prostor pro nakopnuté míče soupeře. Někdo řekne hloupost, ale ty holky budou mentálně růst a postupně i s vaší pomocí dospějí ke správnému řešení. Bude to stát výsledky, ale hlavní je to, že jsou aktivní a že se z toho stane návyk, který bude zcela instinktivní.„

„Pracuji pro DPP jako správce trolejového vedení v Praze. Zajišťuji nejrůznější projekty, opravy, prohlídky, údržby všeho druhu a kompletně vše kolem tramvajových trolejí. Například, když se vyrobí nová tramvaj, tak je důležité, aby pantograf správně spolupracoval s trolejí. Pak jsou takové různé lahůdky jako když se veze vánoční strom na Staroměstské náměstí, tak se mu musí troleje přizvedávat, aby se nerozsvítil už před adventem. Teď se například řeší velký rozvoj moderních rychlodobíjecích trolejbusů v Praze, ale i v jejím širokém okolí. Pokud tohle vše řešíte je to zajímavé a taky vás to občas baví."

„Když jsem byl kluk, chtěl jsem být strojvůdcem a tak mi můj táta dal k Vánocům pod stromeček první start set od firmy PIKO z bývalé NDR. Časem jsem vybudoval s bráchou veliké kolejiště na chalupě v obci Kublov za Berounem. Ale v roce 1989 přišla revoluce a svobodní příbuzní se o chalupu přímo ukázkově „porvali“ a s vláčky byl konec. Zůstala jen hezká, ale taky smutná vzpomínka. Nebyl jsem ovšem blázen, že bych snad bez toho nemohl žít. A čas plynul.

Pak se narodil syn, tak jsem mu koupil na hraní takové ty dřevěné vláčky. Hráli jsme si s tím společně oba, ale postupem času bylo nutné rozhodnout se, co dál. Přece si kluk nebude ještě v patnácti jezdit s dřevěnými vláčky a dělat ty srandovní zvuky (smích). Tenkrát uvedl na náš trh rakouský výrobce ROCO krásnou a legendární československou lokomotivu „brejlovce“ v precizním zpracování a dokonalé modelovosti. Nemohl jsem téhle lokomotivní krásce odolat a začala stavba v pořadí druhého kolejiště. Díky mé skvělé manželce Lucii, která postoupila některá pro ni ne tak úplně strategická území společné domácnosti, nezničitelné vrtačce a mé vášni se dnes vlaky prohání přes tři pokoje. Jsou maximálně realistické včetně provozní patiny a taky zvuků. Totéž platí pro krajinu. 

Vláčky jsou velký koníček a takový relax. Nedeprimují mě u nich prohry fotbalové ani ty životní nebo zklamání z lidí. Můžu totiž přijít domů, pustit si ten svůj svět bez lidské hlouposti a zloby a jsem zase v pohodě. Nemyslím na to, jak ten život letí a mám i na to pomalu se blížící životní finále celkem fajn zábavu. Přesto si neumím představit, že bych se před světem zavřel k mašinkám a měl od všeho pokoj. Asi proto mě práce s mládeží a její výchova tak baví."