Zranění se mi v tu chvíli opravdu nehodilo

Upřímně si na své fotbalové začátky úplně nevzpomínám. Mohlo mi být tak 13 let a v Určicích jsem hrála opravdu jen chvíli. Kluci z vesnice mě viděli na hřišti, kam jsem si občas chodívala kopnout se starším bráchou, a říkali, že bych si mohla jít zkusit kopnout za ně. Tak jsem šla. Atletika pro mě ale v té době byla pořád přednější. Na fotbalové tréninky jsem chodila jen v případě, kdy jsem neměla atletický trénink. V té době se mi v atletice hodně dařilo - viz zlato v běhu na 1500 metrů na mistrovství České republiky. Když jsem ale začala chodit na střední školu, moje spolužačka mi řekla o dívčím klubu v Kostelci na Hané. Tak jsem to šla zase zkusit. Hrozně mě ten fotbal bavil. A tam už se lámal chleba. Po chvíli přišla nabídka ze Slovácka. Rozhodovala jsem se dlouho. Nebylo to pro mě snadné, protože jsem věděla, že by to znamenalo definitivně skončit s atletikou. Nakonec však vyhrál fotbal.

Ano, z Určic ses přes divizní Kostelec na Hané dostala až do ligového Slovácka. Jaké jsou tvé vzpomínky na angažmá v dlouhodobě nejlepším moravském celku?

Když jsem přišla na Slovácko, bylo to pro mě docela těžké. Ty holky to tam všechny uměly skvěle a já si najednou připadala, že fotbal vůbec hrát neumím. (směje se) Postupně jsem se ale s týmem víc sžívala a nakonec jsem tam prožila opravdu hezké a nezapomenutelné roky. Na Slovácku jsem hrála za juniorku, kde jsme porazily tenkrát Spartu 4:3. Myslím, že jsem dávala 4 goly. To byl velký zážitek. A postupně jsem pak začala hrát i za áčko.

Následovalo v sezóně 2013/14 angažmá ve střížkovských Bohemians Praha. Ta sezóna Bohemce nebývale vyšla, když jako ligový nováček získala bronz za pražskými „S“...

Z osobních důvodů jsem se chtěla přestěhovat do Prahy, ale s tím, že chci dál hrát fotbal. Slyšela jsem, že tam je nový klub Bohemians, a tak jsem si sehnala kontakt na trenéra a zeptala se, jestli bych nemohla hrát u nich. A on řekl, ať přijedu na soustředění a uvidíme. Byly tam skvělé fotbalistky jako Ondrušová, Ondrůšková, Kladrubská, Tůmová, Koubová a další. Ten tým byl silný. Byly jsme skvělá parta. Ten rok tam byl jeden velký zážitek. Dokázaly jsme se rovnat týmům jako je Sparta a Slavia.

Z Bohemians Praha jsi šla v létě 2014 do Sparty. Měla jsi třeba i jiné nabídky?

Po roce v Bohemians mě oslovila Sparta a také Slavia. Věděla jsem, že taková nabídka se neodmítá, jen jsem se nedokázala hned rozhodnout, jaký tým zvolit. Nakonec ale vyhrála Sparta.

Kromě klubových angažmá jsi oblékala i dres národního týmu, pověz nám k tomu více...

Moje premiéra v reprezentaci za „A“ tým byla v Arménii v roce 2012. Tenkrát pod trenérem Čermákem. V „A“ týmu jsem vlastně působila až do mého zranění kolene do roku 2017. Ne ale pravidelně.

Jak už jsi nakousla, v létě 2017 jsi utrpěla vážné zranění kolene...

Co se týče mého zranění, utrhla jsem si přední křížový vaz a natrhla postranní vazy. Stalo se mi to na soustředění s reprezentací v srpnu 2017 v přátelském utkání. Pomalu jsem se vracela a náš sparťanský kondiční trenér Rudolf Rondzik mi opravdu velmi pomohl a výborně připravil na návrat zpět. Po odjeté přípravě se mi ale pobužel přihodilo další zranění, kdy jsem si natrhla úpon u hamstringu. Teď momentálně pracuji na tom, abych byla zase co nejřív zpět.

No vidíš, to ani nevím, že jsem byla nejlepší krajní záložnice v lize. (směje se) A cena pro nejlepší hráčku ve finále poháru byl velký zážitek. Takže zranění kolene se mi v tu chvíli zrovna opravdu nehodilo. (směje se) Ale člověk musí jít dál a já si teď přeji a pracuji na tom, abych se dostala minimálně tam, kde jsem byla před zraněním.

Když se podíváme na tvé statistiky v Lize mistryň, tak jsi celkem „smolař“. Na evropské scéně jsi odehrála jediný zápas – debutovala jsi v utkání, kde se vypadlo s litevskou Gintrou...

Co se týče Ligy mistrů, v tom jsem měla docela smůlu. Vždy mě to minulo kvůli zranění. Takže můj jediný start byl v říjnu 2014 proti Gintře. Ten zápas jsme nakonec prohrály na penalty, ale i tak to pro mě byl samozřejmě zážitek.

Pracuji v Montessori základní školě Duhovka, kde učím děti na prvním stupni. Nebo spíš vypomáhám, protože projít Montessori kurzem není snadné a hlavně je na to potřeba čas, který já kvůli fotbalu nemám. Práce s fotbalem skloubit samozřejmě jde. Mně naštěstí v práci vychází dost vstříc, takže se například už teď můžu účastnit i dopoledních tréninků. Občas bych ale raději šla po tréninku domů se natáhnout než do práce. (směje se) Ale moje práce mě naplňuje a opravdu mě baví, takže o to je to snažší.

Ano, v těch málo volných chvílích ještě doučuji naše zahraniční hráčky češtinu, což mě taky moc baví a posouvá mě to dál. Nejlépe jsou na tom Kylie Strom a Megan Dorsey, které se lekcí účastní pravidelně.