Pokud chodíte na zápasy Sparty hlavním vchodem nebo občas zajdete do zákaznického centra, které je hned vedle vrátnice, nejspíš ho znáte. Široká ramena, podsaditá postava, hlava bez vlasů. Vrátný Martin po dobu své směny monitoruje situaci v okolí hlavního vjezdu na stadion, rozdává úsměvy a občas si musí i zjednat respekt. Už to budou dva roky, co nastoupil na Spartu.
„Na Spartě je to moje první práce na vrátnici, nejdřív se mi do toho moc nechtělo. Dělal jsem na recepci v jedné prodejně aut, udělal jsem tam nějakou práci nad rámec svých povinností, dobře jsem komunikoval a po nějakém čase jsem dostal nabídku ze Sparty. Nejdřív jsem váhal, ale pak jsem se tady prošel po stadionu a řekl jsem si, že můžu být blízko profesionálnímu fotbalu a že to nesmím prováhat,“ vzpomíná Martin.
Bez zajímavosti rozhodně není, že už ve své minulé práci měl ke Spartě v jedné maličkosti docela blízko: „V mé bývalé firmě pracovala maminka Ládi Krejčího, toho prvního, co tady hrával. Dělala tam učetní. Byl jsem s ní v kontaktu, hodně jsme se bavili. Je to milá paní,“ usmívá si při vzpomínce Martin.
„Je to pro mě čest, pracovat na Spartě. Od pěti let mám rád fotbal. Sparta mě naučila, jak přemýšlet jako profesionál. Viděl jsem díky téhle práci i nějaké velké fotbalové zápasy a za dvacet let, co pracuju, je tohle nejvíc naplňující práce. Jdu do práce a mám hlavu nahoru. Těším se. To se mi moc v životě nastávalo.“
Možná zní zvláštně, když vrátný mluví o tom, že musí přemýšlet jako profesionál. Jenže něco na tom je, představte si, že pod závorou, kterou zvedá, projíždí na stadion úplně všichni. „Vidím tu věci, které se nemůžou vynášet ven, například v období přestupů nebo když se hledal nový trenér. Ale jak říkám, jsem profesionál a nechávám si všechno pro sebe, to je pro mě už samozřejmost.“
Martin měl v minulosti vcelku slušně našlápnutou sportovní kariéru, jenže tu zhatila špatná životospráva. Třináct let házel kladivem, nejlépe se na jednom ze šampionátu republiky umístil na devátém místě: „O osm centimetrů mi uteklo finále! Ale pak už to šlo z kopce," přiznává Martin. Hlavně vášeň pro cigarety způsobila, že s nadějnou sportovní kariérou byl konec.
Sportem ale žije i dál, byť „jen" jako fanoušek: „Ve volném čase se věnuju fotbalu, obcházím zápasy Viktorky, Vltavínu, Admiry, Aritmy, Motorletu. Všechny zápasy mě zajímají a baví mě. Můj život se prostě točí kolem fotbalu.“
Když si s ním povídáte, často se řeč dostane k tomu, že se ve své práci považuje trochu i za psychologa. Dovednost jednat s lidmi je podle něj zcela zásadní: „Nejvíc starostí mi dělá restaurace McDonald’s, je to pro mě asi největší zdroj vrásek. Mám rád pořádek, tady před vrátnicí je páska a já se snažím, aby ten prostor byl opravdu volný. Často sem ale někdo nakukuje, lidé tu parkují a podobně. Z mojí strany je to všechno o sebekontrole, ovládání emocí, když vysvětluji lidem, že mi tady nemůžou parkovat. Chci, aby všechno bylo v klidu, to je hlavní.“
„Je to trochu psychologie, člověk musí mít pod kontrolou svoje emoce. Lidi jsou občas nepříjemní, vulgární, pak je potřeba zvládnout být asertivní, ale nepouštět se do žádných hádek nebo tak. Snažím se být vždy nad věcí a řešit věci profesionálně. Zrovna nedávno mě ale jeden člověk při takovém vysvětlování názorů chytil za rameno a to já nemám rád…,“ mrkne Martin.
Na vrátnici se střídá s kolegou, při zápasech si ale většinou bere službu on. To proto, že se zapojuje do příprav utkání a vpouštění fanoušků na stadion. Byť by vlastně ani nemusel: „Při zápasech je tu ochranka, takže já bych vlastně mohl jen tak sedět a odpočívat. Ale řekl jsem, že chci pomáhat, sedět mě nebaví. Takže spolupracuju, pokud se objeví nějaký problém, snažím se pomoci ho vyřešit. Lidi občas umějí být nepříjemní, takže s paní, která je tady u vchodu, už máme signály, když chce pomoct. Mrkne na mě nebo udělá nějaké gesto a já přijdu. Máme dokonce i kódovanou řeč, používáme hesla.“
Práce na vrátnici, při níž potká spoustu fotbalistů, využil i k tomu, že začal s novým koníčkem: sbírá podpisy. „Momentálně mám dalších šest nových podpisů, takže mám celkem 103 autogramů. Začal jsem sbírat čtvrtého července 2018, tehdy mě to napadlo. Začalo mě to hodně bavit a jenom mě mrzí, že jsem nesbíral dřív, mohl jsem mít třeba i pana Masopusta. To už bohužel nedoženu.“
„Jsem pořád připravený, mám tady papírky a fixu, a jakmile vidím nějakého hráče, hned ho poprosím. Je potřeba rychlá reakce. Pyšný jsem třeba na podpisy fotbalových reprezentantů ze zlaté generace trenéra Brücknera, tam mám už velmi slušnou sbírku. Mám Nedvěda, Poborského, Čecha, Sionka…“
Kromě podpisu Martin s hráči rád prohodí nějakou větu, jak se říká: dá řeč. „Z hráčů si nejvíc popovídám s Matějem Hanouskem. Celé to trio Lischka, Hanousek, Trávník je hodně sympatické, říkám jim „trio LTH“. Ale k Matějovi mám asi nejblíž,“ říká Martin.
Teď už stejně jako všichni sparťani vyhlíží neděli a největší zápas českého fotbalu. „Na prvním derby jsem byl v roce 1998, druhé jsem pak osobně zažil až o dvacet let později, na jaře 2018. Myslím si, že v neděli Sparta vyhraje 2:0. Jsem zvědavý, jak to celé bude probíhat. Je to hodně vyhrocený zápas, i z pohledu fanoušků, někteří představitelé Slavie i na internetu trochu manipulují své fanoušky. Tak snad to proběhne v klidu a vyhrajeme.“
Někdo by možná řekl, že Martin Marcínek je „jen" vrátný. Jenže v jeho podání je tahle práce spíš jakýmsi osobní posláním, na první pohled vidíte, jak ho jeho profese naplňuje. I on je důležitou součástí soustrojí zvaného Sparta. Tak až ho příště na Letné uvidíte, nebojte se s ním prohodit pár slov a když mu budete chtít udělat radost, přineste mu autogram nějakého slavného fotbalisty...
