Důležitost pozice kondičního trenéra se zvyšuje

Na začátek nám pověz, jak se stalo, že jsi se dostal na pozici kondičního trenéra k fotbalistkám Sparty?

Působil jsem jako trenér u mládeže v klubu ABC Braník. Dělal jsem asistenta u dorostu a hlavní trenér se znal s Evou Haniakovou, šéftrenérkou dívčí mládeže Sparty. Oni dva spolu měli rozhovor, na jehož základě jsem se na doporučení dostal k Evě Haniakové, k žákovským kategoriím Sparty. To byla zima 2015, u žákyň jsem pak strávil jarní část sezóny. A od nové sezóny v létě 2016 jsem začal u žen Sparty. Zrovna tam končila předchozí kondiční trenérka Jaroslava Deutschová, takže tam bylo uvolněné místo. Teď jsem u žen Sparty třetí sezónu.

Jaká jsou specifika ženského fotbalu z tvého pohledu kondičního trenéra?

Když budu vycházet z odborných studií a článků, tak ty říkají, že ženské tělo je trojnásobně náchylnější ke zraněním oproti tomu mužskému. Jedna věc je výkon, který se musí podat na hřišti, ten je však vždy limitován zdravím - a o zdraví žen je potřeba mnohem více pečovat než u mužů. Muž má v sobě pohyb přirozeněji dán, je pohybově zdatnější. Pohybové základy u dívek jsou malinko pozadu v porovnání s chlapci. A potom i ten fyziologický základ je extrémně slabší u žen. To je pro mě největší rozdíl. Herně je to také jiné, ženský fotbal je jiný. Také koučink s ženami je potřeba vést jinak, než jaké mám zkušenosti s muži. Ženy reagují odlišně. Liší se tedy zdravotní i lidská, psychická stránka věci.

Máš jako trenér nějaký svůj vlastní styl? Na fotkách z tréninků může fanoušek pozorovat, že hráčky i dost posilují...

Možná se od některých trenérů liším, ale zase mnohým dalším se podobám, těžko říct. Netlačím silovou přípravu do sportu, v tomto případě do fotbalu, protože bych já byl fanoušek silové přípravy, silových sportů. Ale protože mi to fyziologicky a vývojově prostě dává smysl. Aby mohl být sval připravený na rychlostní projev, tak musí zvládat stejnou činnost v pomalém tempu a v tom pomalém tempu musí být stabilní. A když máme pomalé pohyby stabilní, můžeme je zrychlovat a dostávat se do výbušnosti. Ať už výbušnosti s odporem nebo bez. Odpor je to, co výkon může vždy posouvat vpřed. Protože tam, kde už nestačí vlastní váha, tam se přidává zátěž.

Pojďme k české lize žen. Jak ji vidíš z tvého pohledu?

V čem vidím nedostatek, je pohybová gramotnost, ta je pro mě zásadní. Ta vyplývá z toho, že v mládežnických kategoriích je potřeba učit se základům techniky – běžecké návyky a různé pohybové vzorce: výpad, dřep. Z toho vycházejí výskoky, doskoky, startová rychlost. Pokud tohle není rozvinuté v mladších kategoriích, těžko se to pak dohání. A těžko se pak rozvíjejí další dovednosti: maximální rychlost, odrazová síla a tak dále, pokud tam není základ od mala. Vnímám rozdíly u týmů v horní a dolní části tabulky, zároveň i v jednotlivých týmech na jednotlivých hráčkách pozoruji jejich projev. Například když se hráčka rozběhne, tak vidím, že se jí kolena kroutí dovnitř, což je špatně. Všímám si i držení těla, když jsou hráčky třeba shrbené. V pubertě totiž děvčatům začnou růst prsa, tím pádem se začnou hrbit a mnohým to zůstává až do dospělého věku.

Ne každý ligový klub také má svého kondičního specialistu...

Je mi to líto z důvodu fotbalové kvality na republikové úrovni. Na druhé straně si myslím, že ženský fotbal má progres a samotná pozice a důležitost pozice kondičního trenéra se mění – když si vezmu, jak se to bralo před deseti lety a jak se to vnímá teď - pozitivní vývoj tu je. Nejsem v ženském fotbale zase tak dlouho, ale dovolím si tvrdit, že ten vývoj je dynamický.

A jestli je škoda, že ne každý klub má svého kondičního trenéra? Ano, je. A také tomu pomůže, jestliže budou pohyboví specialisti nejen v prvoligových týmech nebo u seniorských kategorií, ale důležité pro mě, potažmo pro fotbal bude, aby se pohyboví specialisti věnovali už mladším kategoriím. Aby byly vybudovány dobré základy, na kterých se bude dát stavět v seniorském věku. Nestačí, aby šel kondičák jen k seniorskému týmu, pokud hráčky neumí kotoul, výmyk, šplh nebo přeskok přes kozu. Jednoduché základní věci. Viděl bych i rezervy v propojení se klubů se školami, náročnost na pohybové dovednosti hráček a tak dále.

Je nějaká fotbalistka, kterou bys ve Spartě pochválil?

Je jich několik, které mi dělají radost. Začnu zraněnými hráčkami, kterým se mohu věnovat dost času a tím pádem se dost věcí naučíme. Je to samozřejmě špatné, když se hráčka zraní, ale zase během toho zranění se hráčka naučí strašně velkému objemu pohybových návyků. Což je příklad Gabriely Matouškové, která udělala velké pokroky. To samé Markéta Ringelová. Zajímavě pohybově jsou na tom Američanky. Ne protože jsou to národností Američanky, ale protože je u nich cítit, že se u nich na středních školách a univerzitách klade důraz na pohybovou a silovou přípravu. Když americké hráčky přijdou do Česka, není pro ně nic nového, pokud mají udělat výpad, zvednout těžkou činku a tak dále. Pro ně jsou to přirozené věci. Jsou o krok dále.

Z českých hráček byla třeba strašně učenlivá Antonie Stárová. Sympatický pohybový projev mají Lucie a Irena Martínkovy. Irena má velmi pěknou techniku běhu. Je obdařená tím, že toho dost oběhá. Vytrvalostně jsou na tom nejlépe Kylie Strom a Schuyler DeBree, také to souvisí i s jejich stylem běhu. Chválím i Petru Vyštejnovou, dobrý silový projev má Michaela Moťovská. Je však důležité věci z tréninků přenést do zápasů. To má výborné právě Lucie Martínková, předvede odhodlání, maximálně se do toho vloží, strašně chce. Dokáže to prodat v zápase.

A jak jsme na tom v porovnání se světem?

U té konkurence, která je nad námi, je cítit, že už jsou dál s profesionalismem, že hráčky mají fotbal jako své hlavní zaměstnání. Od mladého věku mají důraz na trénink, mají velký prostor i na regeneraci - materiálně a personálem. Právě proto jsou fyzicky a výkonnostně připravené. S vyšším počtem objemu tréninkových jednotek souvisí i fotbalová vyspělost. Takže i herně se dostávají jinam. Když porovnám náš tým v době před třemi lety a dnes - tak jsme někde úplně jinde. Určitě je to tím, že jsme více posíleni hráčkami ze zahraničí, ale zase ty vytvářejí konkurenční prostředí pro české hráčky, takže to posouvá i naše hráčky. Je to asi nesrovnatelné - my před třemi lety a dnes. Při této dynamice progresu budeme za další tři roky asi ještě dál. Nároky jsou nejen na "A" tým, tlak se přesouvá i na juniorské kategorie. I naše domácí hráčky jsou tak nucené se lépe připravovat, ať už na klubové nebo individuální úrovni.

S výkonem souvisí i strava. Dáváš pozor na to, co hráčky jí?

Věnovali jsme tomu dost času, když jsem nastoupil. Hráčky měly o výživě přednášky. Během výjezdů na zápasy mimo Prahu jsem s hráčkami konzultoval, co by si měly ten den před zápasem dát k jídlu. Ta intenzita mého odevzdávání informací byla vysoká. Ale čím dále se posouváme, tím je nižší. Protože hráčky jsou rozumnější a samostatnější. Ví už, co si mají dát, aby to bylo nutričně obohacující. A ví, co znamená, když si dají něco špatného, nutričně nevýhodného - a jaké to má následky. Ať už tím, že se budou hůř cítit nebo dokonce přiberou na váze.

Hráčky vážíme každý měsíc. Snažíme se mít pod kontrolou váhu i tělesné složení hráček. A dnes si myslím, že hráčky dostatečně dobře vědí, co mají jíst. Nechci úplně, aby to měly celoplošně dané, co mají jíst. Každý člověk na jídlo reaguje jinak. Někdo toho sní hodně a je stále štíhlý, někdo sní stejné množství a přibere z toho. Každý tedy musí dobře znát své vlastní tělo, což si myslím, že naše hráčky znají.

Pojďme více k tvé osobě. Co ty a tvá aktivní hráčská fotbalová kariéra?

Začal jsem v přípravce v tehdy ještě 1. FC Košice. Když mi bylo třináct, čtrnáct let, odešel jsem do rakouského klubu SV Horn, měli tam dobrou mládežnickou akademii. Měl jsem vytvořené podmínky k tomu, aby ze mě jednou něco mohlo být. Po roce a půl jsem si poranil achilovku a to zranění mě limitovalo v tréninku a vůbec ve sportovním výkonu. Po tom zranění jsem věděl, že chci dále působit ve sportu, zkoušel jsem i jiné sporty, například bojové... a nakonec jsem skončil v posilovně. Inklinoval jsem stále ke sportu, věděl jsem, že velkým sportovcem už nebudu, tak jsem si to chtěl vynahradit tím, že budu trenérem. Sportem jsem žil aktivně jako sportovec, teď jako trenér. A v civilním zaměstnání na pozici učitele také učím sport. Sport je mi natolik blízký, že z něj chci vytěžit maximum možného.

Byl jsi vždy brankářem?

Když jsem přišel do 1. FC Košice, chtěl jsem dávat góly – takže jsem hrál v poli. Ale bratr Jakub byl brankářem, byl o dva roky starší a mým velkým vzorem. Takže jsem chtěl být jako on a šel do brány. Dneska musím říct, že mi to vyhovovalo a kdybych si měl znovu vybrat, opět bych byl brankářem. Mám radši vysoko intenzivní krátkotrvající činnost než dlouhotrvající s nízkou intenzitou. Mám radši být golmanem, který tu vyběhne, tu vyskočí, tu zasáhne, než abych běhal dlouhé vzdálenosti.

V současnosti jsi registrovaný v klubu SK Újezd Praha 4. Koukal jsem do statistik, na podzim jsi odchytal jedno utkání za "B" tým proti Stodůlkám "C"...

Já jsem po tom mém zranění fotbalovou kariéru na dlouho přerušil, až s příchodem do Prahy na studium, když mi bylo 22, jsem zase začal chytat na okresní a krajské úrovni. To mé hraní však už nebyla taková priorita, v první řadě jsem chtěl být trenérem. Už jsem více času a energie věnoval vzdělávacímu procesu. Teď svůj čas věnuji hlavně Spartě než mým vlastním fotbalovým tréninkům. Újezdu už bohužel tolik ovoce nepřináším, nejsem v hráčském tempu, v týdenním rytmu. Takže potřebuji na rozchytání v zápase dvacet minut, během dvaceti minut jsem schopný dostat dva blbé góly a až potom zachraňovat situace, to už je však kolikrát pozdě.

Teď jsem v zimě chytal přípravný zápas za "A" tým, který hraje krajský přebor. A sporadicky se zúčastňuji tréninků a zápasů. Někdy jdu na lavičku áčka, někdy si zachytám za béčko, někdy mě pozvou, abych tam v pozici trenéra do tréninkové jednotky přinesl nějakou novou šťávu. Újezd je pro mě takový relax, jiná realita. Stále s nadšením vyběhnu na hřiště, jako malý kluk jsem chtěl být fotbalista a ne trenér, to ve mně stále je. I když vím, že ten balon mi kolikrát úplně „nelepí“, vykopnu o 15 metrů jinam, než jsem plánoval a podobně. Furt mi to však dělá radost a jsem rád, že mě tam vždy uvítají, i když se tam někdy třeba měsíc neukáži. Ať už v pozici jedničky v bráně, na lavičce, nebo trenéra, který má zpestřit trénink, tak se tam stále vždy vrátím rád.

Máš vystudovanou vysokou školu, v autobuse cestou na zápasy si často čteš různou odbornou literaturu. Bereš to tak, že kondiční trenér se musí neustále vzdělávat?

Mám dokončenou Vysokou školu tělesné východy a sportu. Studoval jsem postupně v Košicích, Olomouci a nakonec v Praze na Palestře. Škola mi nedávala úplně to, co bych očekával a potřeboval, tak jsem si dělal i další kurzy, které byly akreditované ministerstvem školství. Různé semináře a workshopy jsou pro mě ohromným zdrojem informací. Mám také NCSC certifikát (National Certificate in Strength a Conditioning), což je mezinárodní institut silově kondičních trenérů. Teď nedávno jsem byl také přijat na FAČR A licenci pro kondiční trenéry, kde celý proces získání licence trvá více než rok. Je to velmi exkluzivní kurz, nedostane se tam jen tak někdo. Naposledy ta licence byla otevřená zhruba před šesti lety. Pokud tedy porovnám sebe teď a před dvěma lety, tak jsem informačně úplně někde jinde.

Stále nemám pocit, že jsem na vrcholu. Takže se snažím hledat další možnosti vzdělávání. Scházím se také s dalšími trenéry, ať už v klubu, z jiných klubů, z jiných sportů… Jsem také v kontaktu s bývalými vyučujícími z vysoké školy. Nerad bych se totiž zacyklil jen ve svých myšlenkách. Chci mít možnost vnímat i protinázory. Ať už to bude učitel, který má za sebou desítky let zkušeností s trénováním, či to může být nějaký nováček. Stále chci mít kontrast názorů. Dává mi to impuls k tomu, abych se nad věcmi vždy zamyslel. Cokoliv mi může „naoko“ přijít sympatické, ještě není zásada pro to, abych to aplikoval, pokud to odborně a fyziologicky nebude dávat smysl. Takže určitě ano, určitě se musíme dál vzdělávat. Vím, že i starší trenéři než jsem já se vzdělávají, jezdí na zahraniční stáže a podobně. Tak, jak se fotbal posouvá vpřed, posouvá se ruku v ruce s tím i pohybová příprava fotbalistů. Progres a vůbec dynamika progresu je dnes extrémně rychlá.

Jak už jsi nakousl, v civilním zaměstnání děláš učitele. Pověz nám k tomu více...

Dělám učitele na střední škole, mám zkušenosti i s učením na základní škole. Nyní jsem na střední zdravotnické, kde je vyšší podíl dívek. Mám k dispozici patnáctileté a starší děti. Často se hovoří o tom, že ve věku dvanácti let končí věk motoriky, nebo se vysoce omezuje, což je samozřejmě pravda. Ale já si můžu s klidným svědomím říct, že jsem i starší studenty dokázal naučit gymnastické a atletické prvky - na hrazdě, na kruzích - s kterými na základní škole nepřišli ani do kontaktu. Navzdory tomu jsem se s nimi posunul o nějaký ten menší nebo větší level dál. To znamená, že i v patnácti letech se lze naučit nové věci.

Bylo by skvělé, kdyby k nám už v patnácti letech přišly děti zdatné ze základní školy. A my bychom je posouvali výše. A to si beru i do fotbalu: že když přijde do áčka nějak připravená hráčka, tak se na tom dá ještě pracovat. Netřeba věšet hlavu nad tím, když někdo nebude mít dostatečnou pohybovou přípravu na základní škole, tak automaticky konec a spadla klec. Ne - dá se na tom stavět. Nejsem učitel, který by s dětmi furt dokola hrál florbal a vybíjenou. Držím se hrazdy, žíněnek a atletického oválu – k tomu samozřejmě moderní techniky a trendy. Všechny "starodávné" i "moderní" věci mají svůj smysl. Častokrát je to v té škole sranda narozdíl od toho tréninkového procesu. Ale ve výsledku, když se naučí student nebo fotbalista pohybové zdatnosti, tak jsem spokojený.

Koukal jsem, že jsi byl dokonce nominovaný v anketě Zlatý Ámos...

Je to anketa o nejoblíbenějšího učitele v Česku, studenti naší školy mě tam nominovali. Dostal jsem se do regionálního kola, kde vybrali z kandidátů jiného adepta, takže nějaká velká oslava republikového úspěchu to nebyla. (směje se) Jasně, potěšilo mě to. Mám své metody a zásady, i direktivní, jsem náročný. Navzdory tomu to beru jako zpětnou vazbu, že to se mnou asi není úplně na nic. Studenti si za mnou chodí i pro rady, vědí, co dělám mimo školu, navštěvují mě s tím, že chtějí poradit, když chtějí zlepšit svůj výkon, jsou po zranění a podobně. To je pro mě ta nejlepší odezva a dává mi to smysl do další práce. Jasně, soška Zlatého Ámose by byla milá záležitost, ale nerozhodl jsem se učit kvůli ní.