Vzpomínám a běhá mi mráz po zádech

Vzpomíná se na ní dobře, byla to nejúspěšnější sezona v mojí kariéře. To se z hlavy nedostane, když už vzpomínám, tak právě na tohle. Když jsem přišel do Sparty, na jaře jsme nic nevyhráli, bylo to takové trochu rozpačité. O to lepší ale byla ta další sezona, kdy jsme naopak vyhráli, co se dalo. Do Sparty se chodí, aby člověk vyhrál titul, to jsem chtěl a to se podařilo. Takže to byla obrovská radost, škoda, že v dalších sezonách jsme na to nenavázali.

Jaro předtím se nepovedl titul, byli jsme druzí a nikdo nevěděl, co bude dál. Začalo se sázet na mladší hráče, Aleš Čermák, Roman Polom. Pak jsme ale vypadli s Häckenem a všechno se změnilo. Atmosféra nebyla dobrá, to je jasné, ale paradoxně nám to asi pomohlo. Do sestavy se vrátili Mario Holek, Marek Matějovský, semkli jsme se. Roman Bednář po vypadnutí říkal, že jediná možnost je vyhrát titul a to se povedlo.

Hlavně Víťa Lavička si zakládal na tom, aby s námi pracoval i z hlediska motivace, připravoval různá videa. Já na tyhle věci tolik nedal, ale i tak musím říct, že to mělo svoje plusy, někomu to určitě pomohlo. Víťa Lavička vystupoval klidně, dokázal ten tlak vzít na sebe a oprostit nás od něj. Po Häckenu se řešilo, jestli ho odvolat nebo ne, odnesl to za nás a ten tlak z nás sejmul, díky tomu jsme se nastartovali. Obrovskou roli hrál taky příchod Bořka Dočkala.

Jasně, ale Bořek byl kolečko, které zapadlo do toho soukolí. Márovi se hodně vyčítalo, že nemá asistence a přihrávky, ale on toho hodně vymyslel v přechodové fázi od obránců, měl předfinální přihrávky. Bořek se pohyboval výš, pod útokem a stal se rekordmanem v počtu asistencí v lize. Tohle bylo hodně rozhodující, on přinesl přesně to, co nám do té doby trochu chybělo.

Když se vyhrává, tak všechno funguje krásně. Bylo nás tam víc zkušených hráčů, ale dokázali jsme táhnout za jeden provaz. Po zápase byly večeře, vzali jsme přítelkyně, ať už se prohrálo nebo vyhrálo. To mělo svou hodnotu. Není možné, aby všichni lidí v týmu byli kamarádi, ale musí se respektovat. To tam bylo a podle toho to vypadalo.

Nikdy nemůže být tým jen ze starých nebo z mladých. Tohle byl vyvážený mix, dobře jsme se doplňovali. Ale pořád je to hlavně o těch výsledcích, když se vyhrává, tak se daří. My jsme si ovšem po Häckenu zažili tu krizovou situaci a zvládli jsme ji, to je třeba zpětně ocenit. Ti mladíci tomu dávali elán a my zase zkušenost, dohromady to šlo.

Budu mluvit za sebe, ale myslím si, že jsme věděli, že týmy, které přijíždí, jsou zvyklé hrát před dvěma třemi tisíci lidí. Na jaře už na nás chodily obrovské návštěvy a to s každým soupeře kromě Plzně nebo Slavie zamává. Cítil jsem v nás obrovskou sílu, byli jsme na sebe zvyklí. Doma jsme věděli, že to zvládneme. Nechci, aby to teď znělo nějak namyšleně, ale je to pravda... Nebavili jsme se o tom, jestli vyhrajeme, ale o kolik vyhrajeme. Diváci umějí na Letné udělat skvělou atmosféru a to nám hrozně pomohlo. Když o tom mluvím teď, pořád mi leze mráz po zádech.

Vůbec ne, já jsem vždycky říkal, že bych všechny ty krále střelců vyměnil za tituly, a to se stalo. Pepa Hušbauer byl tak z našeho týmu, takže mi to nevadilo. Fotbal je kolektivní sport a ta kolektivní radost je větší než individuální, oslavíte to se spoluhráči a s diváky, tomu se nic nevyrovná.

Asi nejvíc na ten poslední, kdy jsme přebírali pohár pro mistra. Věděli jsme už dopředu, že ho bude dostávat, ale až když ho dostaneš před vyprodanou Letnou, tak si to užiješ naplno, potěžkáš si ho. To byl můj největší zážitek.

To je těžké říct, každý tam v té sezoně upřednostnil tým před svými ambicemi. Dávali jsme sice hodně gólů, ale základem všeho byla dobrá obrana, kluci vzadu. Kdybych měl někoho vypíchnout jmenovitě, tak podle mě ta pravá strana, Pavel Kadeřábek a Bořek Dočkal.

Je to pořád sport, soupeři se zkvalitňují. V některých dalších sezonách jsme bodů měli taky dost, ale Plzeň byla ještě lepší a měla jich víc. Na každého přijde pokles formy, to se nám taky stalo. Jak nám v té doublové sezoně všechno šlapalo, pak už se to nepovedlo takhle nastartovat.

Pro mě je určitě titul víc. Čtvrtfinále Evropské ligy bylo krásné, ale ve sportu jsou jenom vítězové a poražení, to čtvrtfinále není jak oslavit. S postupem času si řeknete, že to byl úspěch, ale nemáte pohár, nemůžete se po zápase radovat, končí to porážkou. Je to samozřejmě velký úspěch, ale v té chvíli jsme to tak nebrali, nejsou s tím spojené ty okamžité emoce.

Pracuju na zahradě, učíme se s dětmi, učitelé je zásobují úkoly, tak je pořád co dělat. Pro mě se toho zase tolik nezměnilo. Samozřejmě, když jdu třeba nakupovat, tak respektuju všechna nařízení, ale většinu času trávím v přírodě. Příjemné to ovšem samozřejmě není, doufám, že to brzy skončí.

Podle mě ano, ekonomika asi upadne do krize a nebude tolik peněz na podporu sportu. Přestupové částky, které se šplhaly do strašných výšin, se asi vrátí do normálu. Časem se ta spirála zase roztočí, ale chvíli to asi potrvá.