Jak vzpomínáš na sezonu, ve které Sparta oslavila double?
Pamatuju si hlavně oslavy po zisku titulu, ze zbytku mám v hlavě jen střípky. Vzpomínám si na začátek sezony a nepostup přes Häcken. To bylo docela krušné období. Pak si vzpomínám až na druhou část ročníku, kdy jsme válcovali všechny týmy. A pak už jen ty oslavy.
Jaké to na Spartě bylo právě po vypadnutí s Häckenem na startu sezony?
Už to, že nám vylosovali takřka neznámý klub, nebylo ideální. Všichni jako by očekávali, že automaticky postoupíme. Když se to nepovedlo, tlak se zvýšil a o to víc se čekalo, že musíme bojovat o titul. Atmosféra ve dnech po zápase byla dost ponurá, moc lidí se mezi sebou nebavilo, nemohli jsme se moc ani usmát. Novináři si na nás taky rádi smlsli, to si pamatuju. Velkou práci odvedl trenérský tým, který to nastavil tak, že když jsme vypadli, hlavní cíl je titul. Že za tím půjdeme krok za krokem a nebudeme už se zabývat tím, co je pryč.
Ladislav Krejčí minulý týden mluvil o tom, že vám trenéři pouštěli motivační videa a že to hodně pomáhalo. Vzpomínáš?
Pamatuju si to. Od trenérského štábu bylo chytré, že ta videa nepouštěli pořád, protože to by se okoukalo. Přesně si nevzpomenu, kdy s tím začali, ale bylo to hodně příjemné a splnilo to svůj účel. Měli jsme pocit soudržnosti, že jsme v tom všichni, jak trenéři, tak i hráči, společně.
Tým zůstal docela pohromadě z předchozí sezony, navíc ještě posílil…
Obecně se dá říct, že jsme byli dobře poskládané mužstvo. Rok předtím se nám nepodařil titul, ale zůstali jsme spolu, vytvořila se soudržná parta, ve které byla spousta dobrých charakterů. Hráči, kteří chtěli vyhrávat a odehráli i něco v zahraničí. Měli jsme také obrovskou výhodu v tom, že tam byli Marek Matějovský a David Lafata. Často jsme hráli těžké zápasy, ale právě tihle dva vždycky něco vymysleli. Marek dal finální přihrávku anebo se prosadil Lafi, který dával góly z každé pozice.
Platili i za vůdce v kabině?
Je otázka, jak vnímáte vůdce. Pokud tak, že by měli hodně řvát a být co nejvíc slyšet, tak to tihle dva nebyli. Mára byl ale lídr už tím, že byl na každém tréninku nejlepší, pokaždé jsem kroutil hlavou. Myslel jsem si, že já do toho dávám dost a hodně běhám, ale často jsem se nepotkal s míčem, zatímco Mára na něm byl pořád. Lafi byl zase kluk z vesnice, vděčný za každý gól. I na tréninku, to se mi hrozně líbilo, slavil i jednoduché branky na tréninku. Díky tomu oba dosáhli toho, čeho dosáhli. Byli to naši přirození vůdci.
Vzpomínáme na sezonu, v níž jsi nehrál úplně pravidelně. Jak jsi to nesl?
Odehrál jsem pár zápasů na začátku sezony, pak mě nahradil Kuba Brabec a jasná jednička vedle něj byl Mario Holek, který hrál ve skvělé formě. Měl jsem trochu pocit, že se moje dny ve Spartě blíží ke konci, o to větší radost jsem měl, že se vyhrává, že jsem u těch dobrých věcí. Klukům jsem to tehdy přál, aby se jim dařilo, a dopadlo to tak, že jsem se ke konci sezony zase dostal na hřiště a byl jsem u toho nejhezčího, u oslav titulu a poháru.
Jak důležitá byla role těch, kteří měli menší herní vytížení?
To je o chytrosti trenérů a vedení. Jde o to, mít charakterní hráče a to se tady povedlo. I atmosféra v kabině a potažmo na hřišti byla pozitivní, na to pan Lavička hodně dbal. V té době jsem to tak silně nevnímal, ale když jsem pak po Spartě zažil další angažmá, tak o to víc to zpětně oceňuji. Měli jsme kvalitní tým fotbalově i lidsky. Bylo to právě i o tom, jak trenéři přistupují k hráčům, kteří zrovna nejsou na hřišti.
V penaltovém rozstřelu ve finále poháru proti Plzni jsi nedal penaltu. Proč jsi vlastně jakožto stoper šel kopat?
Na to si pamatuju dobře, došlo na rozstřel a chyběl jeden hráč. Tak jsem se přihlásil, že do toho půjdu. Každý fotbalista má pocit, že tu penaltu dá, já nebyl jiný. Jenže jsem ji prostě špatně kopl, to se nedá nic dělat. V tu chvíli se mi chtělo smát takovým tím apatyckým smíchem, kdy si říkáte: „Tak to je hotovo, všem jsem to teď zkazil.“ Ale nakonec to vyšlo, rozhodující penaltu dal Kadeř. Stál s námi předtím na prostředku hřiště a hádal se, že tam nechce jít, že penaltu nedá a prohrajeme. O to pěknější bylo, když tam pak šel a dal ji. A mně spadl kámen ze srdce.
Titul jste získali už několik kol do konce. Utkvěly ti tedy víc oslavy po jistotě titulu anebo až po posledním kole?
Vybavuju si moment, kdy jsme se dozvěděli, že jsme mistři. Plzeň ve svém zápase jen remizovala a bylo to. Byl jsem v Lokále ve Stromovce se na to utkání podívat a náhodou jsem potkal Kubu Otavu a společně jsme se dívali. V momentě, kdy skončil zápas, Kuba objednal nějaké nápoje na oslavu a všichni jsme šli slavit na stadion. Pak si vzpomínám ještě na jednu věc - ke konci sezony jsme měli tak velkou psychickou sílu, že jsme věděli, že vyhrajeme, že soupeře porazíme, měli jsme minimum pochybností. I když jsme třeba prohrávali, tak člověk cítil tu sílu a to, že máme moc to zvládnout a vyhrát.
Za celou sezonu jsi nedostal ani jednu žlutou kartu. To je na stopera docela neobvyklá bilance…
Já jsem typ, který neumí moc faulovat a zároveň jsem nikdy nebyl sprinter. Takže buď mi soupeř utekl a zajistili mě Mario a Kadeř anebo jsem tam byl včas, zachoval jsem se chytře a zahrál dobře pozičně.
Teď ještě nastupuješ za Vyšehrad?
Mám poslední půl rok smlouvy a bral jsem to tak, že mě čeká i poslední půlrok aktivní kariéry. Jenže to vypadá, že mi ji koronavirus ukončil o trochu dřív. Ale to nevadí, tu část života, kdy jsem hrál aktivně fotbal, už mám v sobě uzavřenou a jsem s tím smířený. Akorát život to udělal po svém a uzavřel to dřív.
A jak trávíš karanténu?
Nemám problém být sám se sebou, jsem dost často sám doma, takže mi to nevadí. Občas si udělám kafe, vyjdu ven s rouškou u nás doma, u vody. Nikoho nepotkám, takže to je fajn. Občas si zacvičím, něco si přečtu a uvažuju, že se začnu učit cizí jazyk. Vždycky jsem chtěl umět nějaký neortodoxní jazyk, takže teď začínám se švédštinou, protože se mi ta země líbí.
