Sparta a kultura

Nejstarší dochované popěvky se sparťanskou tematikou se datují do období první světové války, kdy v týmu úspěšně působil Vlasta Burian. Ač byl tehdy víc brankář než komik, už v mládí hýřil kreativitou a bavil jak své spoluhráče, tak fanoušky.

Na začátku dvacátých let se dočkal zajímavého ocenění jeho souputník Karel Pešek-Káďa. Ve známém pražském kabaretu Rokoko se hrála každý večer píseň Zlatovlasá primadona, kterou o něm složil skladatel Karel Baling. Začínala známým textem:

Velké úspěchy meziválečných let pak daly vzniknout první oficiální hymně Sparty, která spatřila světlo světa v roce 1936. Text V. Zemana zhudebnil skladatel M. Štraub. Pochod měl jednoduchý název A.C.Sparta a jeho refrén zněl:

Byl to však na dlouhou dobu poslední hudební počin spojený se Spartou. Nástup komunistického režimu podobné kreativitě nepřál, další píseň stojící za zmínku tak přišla až ve slavném pohárovém roce 1992 a jejím autorem je skupina Alkehol. Frontmani této rockové formace, Ota Hereš a Petr Bureš, paradoxně nejsou fanoušky našeho klubu - píseň složili pro své sparťanské kamarády z hospody Na Slamníku. Trefili se však do černého, jejich dílo je dodnes mezi sparťany velmi oblíbené.

Následující rok uvedl klub první porevoluční hymnu. Fanouškům jí představil v utkání Poháru mistrů proti Anderlechtu a jejími autory byli Daniel Landa s Petrem Jandou. Píseň s názvem “Do útoku” nahrála skupina Olympic a nazpívali jí Aleš Brichta, Ladislav Křížek, Vilém Čok, Kamil Střihavka a Petr Janda. Některé prameny dokonce uvádějí, že právě tady má původ oblíbený pokřik “Kdo neskáče, není sparťan.”

Ještě v tom samém roce přispěla dalším skvostným kouskem do klubové sbírky dvojice Karel Svoboda (hudba) a Karel Šíp (text) s písní “Zpívej, kdo jsi sparťanem”. Byla uvedena 27.12.1993 v Hotelu Atrium během tiskové konference při příležitosti transformace klubu na akciovou společnost. Fanoušky si chytlavá melodie získala natolik, že se k ní Sparta rozhodla před několika lety vrátit a dnes zní tato píseň na Letné před každým zápasem.

V roce 1996 složil Ladislav Křížek povedenou píseň s prostým názvem “Hymna Sparty” a věnoval jí fotbalistům i hokejistům. V Holešovicích se nakonec uchytila mnohem více než na Letné a dlouhé roky zněla Sportovní halou před každým domácím utkáním. Pokus Michala Suchánka a Richarda Genzera z roku 2000 s názvem “Sparťanská jízda” již zdaleka tolik úspěšný nebyl a fanoušky si nikdy nezískal.

Další velmi originální hudební dílo se sparťanským obsahem má na svědomí rapper Sax z Inside Kru. Jeho song “Sparta Praha” doprovázel mužstvo a zejména mladší generaci fanoušků při cestě za mistrovským titulem v roce 2010:

I dnes v hudebním světě pohybuje mnoho osobností se sparťanským srdcem, jako například Aleš Brichta, Ondřej Hejma či Vojta Dyk. Příkladem je písníčkář Pokáč, který v sezóně 2018/2019 připravil fanouškům sérii písní se sparťanskou tematikou.

Nejaktuálnějším sparťanským songem je hit od interpretů Rohony a Manene vydaný v době zisku 38. titulu - tedy v květnu 2024 s názvem Letná.

Zpívám první, zpívám na Letný
Tam kde to mám rád, tam kde já už patřím
Já nepřijdu domů, já nepřijdu včas
Když mám ruce nahoře, tak nikdy nejsem sám

Pravěk českého fotbalu, za který můžeme považovat etapu před druhou světovou válkou, je knižně jen velmi slabě zmapovaný. Svědectví o tehdejší slávě obou pražských S tak podávají zejména reportáže rozhlasového komentátora Josefa Laufera, převedené do knižní podoby.

První ucelený přehled o sparťanské historii přináší až kniha „Slavné postavy naší kopané“ od Ferdinanda Scheinosta vydaná v roce 1940. Jméno autora známe hlavně z příběhu Karla Peška-Kádi, kterého právě Scheinost pro Spartu v létě 1913 získal. Jeho zásluhy na úspěších našeho klubu jsou ovšem mnohem větší, mnoho let byl tím nejvyšším funkcionářem, organizoval nákupy hráčů, domlouval zahraniční turné a po pražských kavárnách sháněl sponzory. O tom všem vypráví ve své knize, jejíž kostru tvoří právě cesta Sparty k železné slávě, doplněná o další příběhy z historie a zákulisí nejstarších let české kopané.

Roku 1966 dokončil Vítězslav Houška svojí první knihu věnovanou Spartě. Zdokumentoval a čtivě v ní podal nejstarší příběhy z historie klubu. Tento první díl „Železné Sparty“, končící ziskem Středoevropského poháru 1935, se hned následující rok dočkal úspěšného pokračování. V něm autor detailně přiblížil složitá léta druhé světové války a nástupu komunismu, kdy Sparta klesla téměř na dno. Ukončil jej posledním zápasem na staré Letné před její přestavbou, soubojem s Bolognou roku 1966. Třetí vydání Železné Sparty s Tomášem Skuhravým na obálce spatřilo světlo světa v roce 1992. Jde o ucelené vyprávění o celé historii klubu čerpající z prvních dvou knížek, doplněné o nejnovější události až do slavného vyřazení Olympique Marseille v nultém ročníku Poháru mistrů. Vítězslav Houška ani poté s pozorným sledováním Sparty nepřestal a před dvěma lety vydal čtvrté, bohužel už poslední pokračování svého jedinečného podání klubových dějin.

O legendárních výjezdech Sparty za oceán v uvolněné atmosféře šedesátých let vypráví hned dvě báječné knížky. První z nich vyšla v roce 1966 s názvem Sparta v Americe. Na její obálce je Andrej Kvašňák v sombreru a poutavé vyprávění o cestě Sparty napříč novým kontinentem je doplněno o mnoho kvalitních fotografií. O tři roky později vyšlo neméně zajímavé povídání o druhém americkém turné s názvem Uruguayské léto Sparty.

Z období před revolucí nesmíme zapomenout ještě na knížku, která zavede sparťanského fanouška do zákulisí klubu očima nejslavnějšího trenéra naší historie. Václav Ježek ve spolupráci s Milanem Machem vydal v roce 1988 autobiografii nazvanou „Trénoval jsem mistry“. Přibližuje fotbalovou i trenérskou kariéru slavného kouče, pootevírá dveře sparťanské kabiny šedesátých i osmdesátých let. Kromě toho vzpomíná na těžká válečná léta, bělehradský úspěch národního týmu, ale i na záhadný sparťanský debakl v tom samém městě o několik let dříve, popisuje vztahy v holandské kopané i trenérské umění jednoho z Ježkových učitelů, Karla Kolského. Zlaté roky zažila knihovnička sparťanských fanoušků v první polovině devadesátých let. Při příležitosti stoletého výročí klubu popsal svůj vztah k modro-žluto-červeným barvám známý spisovatel František Nepil v knize „Má stoletá lásko“. Jen těžko bychom mimo dokumentační díla hledali hezčí text o Spartě než ten z pera oblíbeného fejetonisty. Krátce po knižním vydání namluvil sám autor i neméně povedenou audioknihu. Vzpomíná mimo jiné na svůj výjezd se Spartou do Istanbulu a porážku místního Galatasaraye a na závěr knihu doplní průřezem historií všech sportů, které Sparta provozuje.

Prvním fotbalistou, který se rozhodl vydat vlastní autobiografii, byl v roce 1992 Jan Berger. Vzhledem k jeho pestré kariéře i mimofotbalovému životu není překvapením, že svérázným způsobem, typickou hovorovou češtinou napsaná kniha „Hóóónza Berger aneb jinak to nevidím“ přináší řadu zajímavých až těžko uvěřitelných historek z kariéry nejoblíbenějšího sparťanského fotbalisty osmdesátých let. Jen o dva roky později navázal na literární činnost svého někdejšího parťáka Jozef Chovanec. Jeho knížka „Kapitán z Letné“ je v porovnání s tou Bergerovou podle očekávání mnohem vážnější a taktnější. To však není vůbec na škodu, i v ní se dozvíme mnohé o tehdejším dění v klubu, historky jsou jen podané s větším nadhledem a často i z jiného úhlu pohledu.

Ve druhé polovině devadesátých let se do rukou fanoušků dostala výborná kniha velkého sparťana Františka Prücknera nazvaná „Čtyřicet let v hledišti Sparty“. Jak už název napovídá, autor v ní vypráví o stovkách zápasů i fotbalistech, které z tribuny letenského stadionu v posledních desetiletích pozoroval. Vypráví jak o nejslavnějších, tak o téměř zapomenutých hráčích. Každému z nich věnuje celou kapitolu plnou autentických vzpomínek a zážitků. O deset let později připravil František Prückner pokračování pojmenované jednoduše „Padesát let v hledišti Sparty“, kde předchozí vydání doplnil o nejaktuálnější období.

Své krásné vzpomínky na dlouhé roky v rudém dresu popisuje v autobiografické knize, napsané ve spolupráci s Karlem Feltem, i rekordman v počtu ligových titulů Jiří Novotný. Samotný název „Sparta, můj život“, mluví sám za sebe. Neméně hezky o svých letech strávených na Letné vypráví Jaromír Blažek v knize „Moje pravda“, která spojuje úspěšná léta přelomu století s dnešní dobou. Autobiografie v posledních letech vydali i další fotbalisté, jejichž jméno je nesmazatelně spojeno se sparťanskou historií – Tomáš Řepka, Pavel Nedvěd, Petr Čech, Pavel Horváth, František Straka či Tomáš Řepka. Nejnověji pak všechny fanoušky potěšil Václav Mašek svojí povedenou knihou Věrné sparťanské srdce, která přibližuje jeho léta v rudém dresu i prezidentském křesle. V Belgii nedávno vyšla i biografie Raymonda Braineho. Přehled té nejzajímavější literatury pak můžeme uzavřít knihou „50 slavných sparťanů“ od Vítězslava Houšky, nejpilnějšího přispěvatele do sparťanských knihovniček.

Nejen sportovní dominance Sparty ve dvacátých a třicátých letech minulého století byla klíčem k její rychle rostoucí popularitě. Velkou roli sehráli osobnosti z řad umělců, kteří se k našemu klubu dlouhá léta hlásili a uměli jí přiblížit i lidem, pro které byl sport a fotbal zejména stále ještě činností podivínů. Průkopníky byli v tomto směru již mnohokrát zmiňovaný král komiků Vlasta Burian, nejdříve brankář, poté velký fanoušek, sponzor i čestný předseda klubu, a jeho dvorní režisér Martin Frič, v budoucnu jeden ze zakladatelů a první předseda Spartaklubu.

Prvním z řad známých herců, jenž si ve filmu zahrál fanouška Sparty, byl Jaroslav Vojta v Poláčkově komedii Muži v ofsajdu z roku 1931. O pět let později se před kamery dostali dokonce samotní hráči slavného týmu, který rok předtím vyhrál Středoevropský pohár. Ve filmu Naše jedenáctka se po boku osobností jako byli Ladislav Pešek, Nataša Gollová či Oldřich Nový objevilo několik tehdejších sparťanských fotbalistů. Bohumil Klenovec, Jaroslav Burgr, Ferdinanc Fascinek, Erich Srbek a Jaroslav Bouček dostali možnost hrát sami sebe v příběhu mladého fotbalisty SK Plzeň, kterého se snaží sparťanští funkcionáři přetáhnout na Letnou.

V roce 1938 se dočkala zfilmování oblíbená kniha Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka, kde kromě Sparty vystupují i Slavia či Barcelona, a údajně autentický dres Václava Piláta ze začátku dvacátých let. Ze stejné doby je i film Cesta do hlubin študákovy duše, z něhož si určitě všichni vybavíme rvačku fanouška Sparty v podání R.A. Strejky s příznivcem Slavie. Předmnichovské roky byly ve znamení rostoucí popularity kopané, jejíž dosah již dávno překročil fotbalová hřiště. Stával se z ní společenský fenomém a její přítomnost v kultuře byla nezbytná.

Po osmačtyřicátém však sparťanská stopa z filmu na dlouhou dobu mizí. Vrací se až v roce 1969, sice jen na krátkou chvíli, zato ale ve velkém stylu. Některé scénky v podání Josefa Šebánka v komedii Ecce Hommo Homolka se staly více než legendárními. Herec, sám velký fanoušek Sparty, s nadšením popisuje například světový útok, který by „rozkopal i Real Madrid“ a po utkání v Teplicích zmiňuje své oblíbené hráče Andreje Kvašňáka, Josefa Jurkanina, Václava Vránu a Bohumila Veselého. Všichni si jistě vzpomeneme i na další památnou větu „Ludvo, jestli si ten fotbal neprosadíš, tak jsi u mě mrtvý muž.“ Žádný jiný film si sparťanské fanoušky nezískal tak, jako právě tato trilogie o rodině Homolkových z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Druhým důležitým dílem z předrevoluční doby je pak drama Proč?, které budí dodnes mnoho rozpaků. Vypráví příběh fanoušků Sparty, kteří za svým klubem jedou dlouhou cestu vlakem k zápasu v Banské Bystrici, a vykresluje je v tom nejhorším světle. Ač se uvádí, že film je natočen podle skutečné události, pamětníci onoho výjezdu se shodnou na zcela jiném průběhu událostí. Realita však šla při vytváření scénáře stranou, zatímco žádaná agresivita a nepřizpůsobivost fanoušků byla dovedena do extrému. Tato režimní agitka, popisující sparťanské vlajkonoše a s nimi celou generaci mladých lidí téměř jako zločince, vyšla v roce 1987 a přestože film obsahuje povedené scény a zahrála si v něm řada známých herců, pověsti a vnímání Sparty na veřejnosti ve své době citelně uškodil.

Velmi oblíbeným filmovým tématem se náš klub stal v posledním desetiletí. Vše odstartoval v roce 2004 Jan Hřebejk s komedií Horem pádem, kde se do role bláznivých sparťanských fanoušků skvěle vžili Jaroslav Dušek a Jiří Macháček. V tom samém roce spatřil světlo světa Non Plus Ultras, jenž se celý odehrává v prostředí tvrdého jádra letenských příznivců. Někteří z herců, jako například David Novotný, přitom příslušnost ke Spartě nemuseli ani trochu předstírat, sami jsou na Letné jako doma. Vděčným tématem jsou rudé barvy i v seriálu a později filmu Okresní přebor, na kterém se nejen herecky podílelo mnoho příznivců Sparty. A právě díky Jakubu Kohákovi, Ondřeji Vetchému nebo již zmíněnému Davidu Novotnému se Sparta objevuje na mnoha místech děje, a nikdy v negativní souvislosti.

Letenský stadion si nedávno zahrál ve Vieweghově Románu pro muže, strahovské tréninkové centrum Sparty bylo pro změnu dějištěm některých scén z nové komedie Láska je láska, v níž si fanouška našeho klubu zahrál opět s chutí Ondřej Vetchý. V roce 2012 byl do kin uveden také dokument s názvem Dva nula, jenž během derby Sparta – Slavia mapuje chování různých dvojic. Od dětí až po VIP hosty. Nedávno byl uveden také dokument Na Spartu, který realizoval Tomáš Bláha a portrétuje tři kamarády, kteří z malého jihočeského města vyjíždějí na Spartu, aby podpořili svůj klub. Sparta je zkrátka fenomén a není pochyb, že se s ní na filmovém plátně i v budoucnu mnohokrát potkáme.