Sparťan století

Kvašňák se narodil 19. května 1936 v Košicích. S vrcholovou kariérou začal v roce 1956 na vojně v Dukle Pardubice, poté rok působil ve slovenském VSS Košice a následoval přestup do pražské Sparty. S týmem získal dva ligové tituly (v letech 1965 a 1967). Odehrál celkem 248 ligových zápasů a vstřelil 83 gólů.

Rodák z Košic se během své kariéry zařadil mezi sparťanské legendy. Hodně fanoušků chodilo v šedesátých letech na Letnou hlavně kvůli němu, protože byl nejen skvělým dirigentem hry a brilantním technikem, ale i velkým bavičem. Když na stará kolena odešel hrát do Belgie, vykazoval sparťanský pokladník rázem mnohem nižší návštěvy.

V reprezentaci Kvašňák sehrál 47 zápasů a vstřelil třináct branek, včetně památné penalty v Marseille v zápase s Maďarskem o postup na mistrovství světa v Mexiku. Kvašňák byl už členem stříbrné jedenáctky na světovém šampionátu v Chile v roce 1962 a v Mexiku se o osm let později s reprezentačním dresem rozloučil.

Na Letné patřil až donedávna k nepřehlédnutelným postavám, i když se nikdy nestal úspěšným trenérem ani funkcionářem. Sparťané na něj nezapomněli a loni ho slavnostně uvedli do své Dvorany slávy. V rudém dresu Kvašňák nastupoval celých deset let. Sehrál v něm 433 zápasů, z toho 202 ligových, stal se tahounem mužstva a miláčkem ochozů. Během slavných 60. let letenského klubu s ním získal dva mistrovské tituly. V roce 1962 se pro změnu velkou měrou přičinil o jeho záchranu. Legendární Andrej nesnášel porážky. I proto vždy neúnavně burcoval spoluhráče.

„Když jsem v říjnu 1963 přišel do Sparty, tak se mi donesla Kvašňákova slova: Kdo je to ten Ježek, tohle jméno trenéra jsem v životě neslyšel. Ale za dva dny zaťukal na dveře mé kanceláře, otevřel je a řekl: Já jsem Andrej Kvašňák a těším se na spolupráci.

Andrej byl výborný fotbalista, báječný herec a obratný diplomat na hřišti i mimo něj. Dirigoval hru, jeho herní styl si nikdo nemohl splést. Po našich hřištích chodil jenom jeden. Zdálo se, že se sotva sune, ale nic mu neuteklo. Říkalo se, že je to chodící muž, který je všude. Bez něj si v té době mužstvo Sparty nikdo nedovedl představit. Když nás někam zvali, tak skoro všichni nezapomněli podotknout, abychom hlavně přivezli Kvašňáka.

Až na jednu menší výjimku jsme spolupracovali velice dobře. Spoluhráče dokázal před zápasem povzbuzovat a vyhecovat, ale dokázal jim i pořádně vynadat. Zpočátku se mi tak trochu vysmíval, že mám program tréninku poznamenaný na papírku. Když se později v Belgii trochu točil kolem mládeže, tak přiznal, že to dělá taky. Trenér se však z něj nikdy nestal, neměl na to povahu.

V roce 1965 jsme v Paříži vyhráli takzvaný Noční turnaj, jehož se zúčastnil i tehdy slavný Anderlecht. Za vnitřní trio Mráz, Kvašňák, Mašek nabízeli Francouzi 500 osobních automobilů značky Renault, což tehdy v korunách představovalo obrovskou částku. A tam jsem poprvé měl možnost seznámit se s nebezpečím, které v sobě skrývá velká popularita a reklama. Najednou se kolem našich hráčů začali točit různí makléři, náhončí, nákupčí a jeden z nich měl eminentní zájem o Kvašňáka. Obavy, že by podlehl lákavým nabídkám, však byly plané.

Andreje tehdy tento šíbr zavedl do parfumerie, aby si vybral nějaký dárek pro manželku. A Andrej skutečně vybíral a vybíral, až tam narostla hromada zboží asi za tisíc franků. Tím však všechno skončilo. Andrej, ale ani nikdo jiný, nechtěl Spartu opustit,“ vracel se Václav Ježek k této vzpomínce vždy s úsměvem.

Není bez zajímavosti, že Václav Ježek i Andrej Kvašňák se loučili se Spartou ve stejný den. V roce 1969 v jarním ligovém utkání s Ostravou, které se hrálo na vyprodaném sparťanském stadionu poprvé za umělého osvětlení, a náš tým zvítězil po výborném výkonu 5:0.

„Andrej přestoupil do Sparty začátkem roku 1960, kdy jsem měl za sebou první rok ligových zkušeností. Košice tehdy s jeho přestupem nesouhlasily, mezi oběma kluby vznikla řevnivost a dlouho se pak vzájemné zápasy hrály na ostří nože, na což si stále dobře pamatuji.

Hlavním záměrem košických hráčů bylo Kvašňáka pořádně nakopat a já jen pozoroval, jak se s tím vyrovná. Hlavně v Košicích se před rozdivočelými diváky vyřizovaly osobní účty. Nejhorší bylo hned první utkání po jeho přestupu do Sparty v bouřlivém prostředí ve východoslovenské metropoli. Nebyl jsem připraven na nepřátelské prostředí a to, co jsem pak viděl, předčilo mé očekávání.

Andrej se však na tento zápas dobře připravil a hned během prvních pěti minut sám dvakrát hrubě fauloval, za což mohl být i vyloučen. Následovaly šarvátky, nadávky, diváci lezli na oplocení hřiště, prostě rozpoutalo se peklo. I když jsme prohráli, tak jsem byl rád, že jsme zůstali zdraví. Při zpáteční cestě do Prahy jsem Andrejovi říkal, že mu hrozilo i vyloučení, ale on mě tehdy směsicí slovenštiny, maďarštiny a zkomolené češtiny vysvětloval: „Venúšku, do pátej minúty tě nikdo nevylúčí. A je treba jebnúť toho chrapúna, než on jebne teba.“

Poznal jsem ho jako svérázného spoluhráče. Fotbal byl pro něj radostí, zábavou, zaměstnáním i zdrojem hmotných prostředků. A navíc hrou, která divákovi nabízí dramata, při níž vyskakuje zlostí a hned nato se směje a tleská. Byl to velikán, dirigent mužstva. Dokázal ovlivňovat výsledky svým přičiněním, ale často i jen svojí přítomností na hřišti. Byl vynikající technik, hlavičkář i střelec, vždy s propoceným tričkem. Měl různé přezdívky. Pro diváky byl šéfem a my hráči jsme mu někdy říkali Hajajo, podle televizních Večerníčků.

V mužstvu hrál skoro na všech místech, kromě křídel a krajních obránců, a všude výborně. Platí i na jeho starty v národním mužstvu, včetně památného mistrovství světa v roce 1962 v Chile, kde patřil k nejvíc sledovaným a obdivovaným hráčům.

Když po téměř deseti sparťanských letech odešel v roce 1969 do belgického Mechelenu, tak návštěvy na naše zápasy byly dlouho o několik tisícovek menší. Spartu opustil velký hráč a bavič, což fotbalový fanoušek velice dobře vnímal. A samozřejmě, že moc chyběl i našemu mužstvu,“ zdůrazňuje Mašek ve své autobiografii Věrné sparťanské srdce.